Neuplynuly ani dva dny od okamžiku, kdy jsem vystoupil z vlaku ve své domovské zastávce a znovu jsem měl batůžek na zádech a vyrážel za reggae. Jenže tentokrát na celý festival a hezky letecky. Zatímco se Airbus vznášel 10 kilometrů nad zemí, připravoval jsem se v duchu na další program. Rychle na letišti koupit lístek na hromadnou dopravu, hodit batoh na pokoj a pak tradá do Gaasper Parku, kde se koná festival Reggae Lake. Itinerář rozpočítaný na minuty mi trochu narušilo zpoždění, které let nabral, ale o to vehementněji jsem se vydal na místo děje. Na konečné zastávce s-bahnu se z vlaku vyrojilo hodně lidí, jejichž oděv evokoval stejný cíl, jako jsem měl já. Gaasper Park leží na samém kraji Amsterdamu, jeho středobodem je jezero Gaasperplas. U vstupu do areálu se táhla poměrně dlouhá fronta, která se pohybovala vpřed jen v jakýchsi kvantových posunech. Trvalo to skoro čtvrthodinu, než jsem se dostal ke vstupu a byť jsem jako letitý fotbalový fanoušek uvyklý osobním prohlídkám, s takto důslednou jsem se ještě nesetkal. Ale protože kromě lásky k hudbě jsem s sebou měl už jen peněženku a mobil, tuto překážku jsem hravě překonal. U vstupu jsem pak ještě vyfasoval dvě černé plastové mince (k nim se ještě dostaneme!) a vyrazil po sluchu, protože na hlavní stagi právě začínal koncert Koffee. Amsterdam je hlavní město Nizozemí a Reggae Lake není nějaký pouťáček pro pár zasvěcených, takže areál byl dosti velký a cesta k hlavní stagi plná lidí. Po asi půl kilometrovém pochodu jsem konečně dorazil na místo. Hlavní stage se nacházela v jakémsi přírodním amfiteátru, tudíž dokud jste se nevydrápali nahoru, neměli jste představu o počtu návštěvníků. Byl obrovský! Určitě se počítal na desítky tisíc diváků.
Zastávka čtvrtá – Amsterdam 20. 8. a 21. 8. 2022
Stál jsem tam vzadu, koukal směrem k pódiu a domýšlel se, že ta bílá tečka kdesi v dáli musí být Koffee. A hlavou mi vrtala otázka, proč hrome nemají vedle stage velkoplošnou obrazovku…? Musím říct, že takhle mě to ani nebavilo. To zajímavé se odehrávalo hodně daleko a já se mačkal vzadu. A žíznil. Asi sto metrů ode mě se sice nacházel stánek s občerstvením, ale byl umístěn docela nešikovně uprostřed publika a já fakt neměl náladu prodírat se davem. Vydal jsem se tedy hledat jiný a postupně obešel prostor hlavní stage. Z druhé strany už nebyl vyvýšený a hlavně tam stály stánky s pivem. S vidinou hořkého moku jsem vystál frontu a jen napůl oka zaznamenal, kterak kolem mě nikdo neplatí kartou, ale jakýmisi plastovými žetony. Vteřinku jsem doufal, že černé mince vyfasované u vchodu jsou na welcome drink, nicméně barmanka mé naděje záhy uťala. Musím si pořídit růžové žetony a ty černé mince jsou záloha na kelímky. A kde člověk získá ty žetony na konzumaci? U hlavního vchodu, asi kilometr daleko (hledejte nápis Munten)…
V záchvatu trudnomyslnosti jsem proklel celý festival a bleskově se vypravil pro plastovou valutu. Konečně jsem v ruce třímal pohár Heinekenu (a řeknu vám, žádná láce, naopak nejdražší pivo, co jsem kdy v životě měl). Bleskový pohled na čas, do dalšího koncertu stále zbývala cca čtvrthodina. Areál pod pódiem ještě nebyl tak plný a pohodlně jsem obsadil místo v kotli tak deset metrů od stage. Zjevně to bylo v nejvyšší čas publikum se začalo zahušťovat. Porozhlédl jsem se okolo zrakem etnografa amatéra a odhadl, že spousta návštěvníků měla kořeny v Surinamu a ostatních dřívějších holandských koloniích. Já už jsem v životě párkrát za hranicemi byl, ovšem přiznám se, že takhle silný zážitek z tak různorodého publika jsem ještě neměl. Rád bych, aby si něco takového zažili všichni ti samozvaní obhájci etnické čistoty, protože ten pohled okolo, jak jsou všichni v pohodě, baví se a sdílí radostné očekávání z oblíbené muziky, ten byl hrozně pozitivní. Ten crowd měl prostě strašně silný vibes.
A jak strašně silný vibes to byly sem si uvědomil vzápětí, jelikož na pódium nastoupili Morgan Heritage. Původem kvintet sourozenců (dnes už jen trio), jejichž otcem byl zpěvák Denroy Morgan. Amsterdamský massive jejich tvorbu evidentně dobře znal, takže se z toho stal festival sing-alongů. Doteď mám husinu, když si vzpomenu, jak celé obecenstvo jelo “Don´t Haffi Dread“… Dramaturgie koncertu pěkně odsýpala, skupina začala spíše klasickými peckami z prvních alb a pěvecky to táhl Peetah. Songy na sebe plynule navazovaly (jestli si to dobře pamatuju, tak zaznělo třeba “Man Is Just a Man“ či “Can´t Get We Out“. Když mělo dojít na zpěv Grampse, koncert se trochu zadrhl, jelikož jeden z návštěvníků poblíž pódia zkolaboval. Přímo jsem tu scénu neviděl, ale z toho jak Gramps a Peetah organizovali pomoc, to muselo být dost dramatické. Peetah se pak za kapelu omluvil, že teď nemohou pokračovat, jelikož “Life ova everyting.“ Kapela alespoň preludovala a Gramps improvizoval s textem přejícím fanouškovi uzdravení (jak po koncertu zahlásila MC, dobře to dopadlo).
Morgan Heritage to pak dokázali vrátit zpět do tempa. Gramps si dal “Looking for the Roots“ a Peetah “Nothing to Smile About.“ Přitom se Peetah projevil jako zkušený vystupující, jelikož označil Nizozemí jako místo, kde se kapela cítí jako doma (však tu taky nahráli živák) a publikum ještě více vyhecoval otázkou, zda je v něm někdo ze Surinamu (podle efektu v ušních bubíncích se k tomu patrně přihlásili i ti, co ze Surinamu ve skutečnosti nebyli). Skupina taky důstojně připomněla žijící i odešlé legendy žánru, když na chvilku spustila Bam Bam, ale na Murder She Wrote riddimu, takže vedle Tootse Hibberta připomněla i Robbieho Shakespeara. A na závěr pak ještě na Jimmyho Cliffa, jehož peckou “Reggae Night“ se rozloučili (a přitom se na pódiu objevil i nějaký mně neznámý rapper). Na přídavek nebyl prostor, časový rozvrh byl posvátný a neúprosný. Prostor pod pódiem se opět trochu vylidnil a já si protáhl tělo malou procházkou po areálu směrem k dancehall stagi. Ale opravdu jen na chvilku, jelikož na hlavní stagi měl vystoupit Burning Spear. Zajímalo mě srovnání dvou vystoupení, které dělily tři dny. Mezitím zapadlo Slunce a koncert se odehrával v noční atmosféře. Opět jsem zaujal strategickou pozici kousek od pódia a po krátkém intru se na pódiu objevil pan Rodney. Proti Berlínu mi koncert přišel o něco lépe nazvučený. Spearův zpěv bylo lépe slyšet a více jsem si užil i jeho sóla na perkute. Hlavně se tady ale dalo dýchat! Festivalový zkrácený rozsah si vynutil určité škrty v playlistu, kdy oproti Astra Kulturhausu nezazněl třeba Marcus Garvey, ale i tak si myslím, že to byl skvělý zážitek a bylo mi líto, když v jedenáct skončil a MC záhy utnula jakékoli naděje na případavek. Je pozdě, všichni domů, zítra festival pokračuje.
Nějakým zázrakem se mi podařilo předejít většinu návštěvníků a dostat se včas na vlak. Ten byl v době odjezdu naprosto beznadějně přeplněný. Vlastně vůbec nechápu, jak se ta masa lidí na festivalu mohla dostat domů, protože žádné informace o posílení dopravy jsem nezaznamenal a do těch tří souprav, které po jedenácté ještě odjížděly, se podle mě nemohly vejít. Tudíž protip tohoto článku č. 2 – pokud někdy pojedete na Reggae Lake, počítejte s tím.
Druhý den festivalu jsem dorazil o poznání dříve a mohl si tak celý areál v kliku prohlédnout, dokud nebyl zaplněný lidmi. Hned po vstupu si návštěvník mohl koupit velké množství suvenýrů, triček, kabelek a já nevímcovšechnoještě s reggae a afro motivy. Dále byla po pravé ruce stage příznačně pojmenovaná Reggae Vibrations pro živé kapely, které nemají takový věhlas, jako hvězdy z hlavní scén, alia Lion Stage. Příjemnou procházkou po břehu jezera jste došli na Dechovost Yard, kde vyhrávalo z desek klasické roots, kouřila se Mary J a návštěvnici chillovali. O kousek dál se seriózně dubovalo v režii King Shiloh. Odtud jste měli dvě možnosti, kam pokračovat – buď jste se vydali doleva nahoru na ochoz přírodního amfiteátru u hlavní stage, nebo to celé obejít podél jezera a přijít k hlavnímu pódiu z boku. Já jsem zpravidla volil druhou variantu, jelikož touto cestou se člověk dostal i ke stánkům s občerstvením. A v duchu jsem svolával hromy a blesky na tu holčinu, která mě první den poslala měnit festivalové žetony až ke vchodu, jelikož kousek odtud se daly vyměnit i zde.
Protože jsem ve městě neobědval, řešil jsem nejprve něco k snědku. Volba padla na stánek se surinamskými specialitami, u kterého se táhla nejdelší fronta. Neptejte se mě, jak se to jídlo jmenovalo, jelikož objednávka proběhla víceméně rukama, ale šlo o kousky kuřecího masa v pikantní omáčce, to vše servírované v kořeněné bulce. Po takovém pokrmu si to žádalo jeden pekelně drahý Heineken a už byl čas se sunout k Lion Stage. Původně měli v tomto slotu vystoupit Black Uhuru, ale členové doprovodné skupiny nedostali včas víza. Pořadatelé místo nich sehnali jako náhradu Maxe Romea. Maxík se rázem stal nejstarším vystupujícím na festivalu, jelikož je ještě o rok starší, než Burning Spear. Už jsem ho několikrát viděl a tak mě vysoký standard jeho vystoupení nepřekvapil. Max vypadá vlastně pořád stejně, jako když před skoro patnácti lety pobláznil pražský Lucerna Music Bar. A hlavně mu to pořád dost slušně zpívá. Po polovině koncertu si na pódiu vyměnil místo se svými dětmi Azizi a Xanou.
A pak se posadil na kraji pódia a mohl s uspokojením sledovat, že obě děti zdědily po tátovi dostatek talentu. Když se děcka vyřádily se čtyřmi nebo pěti songy, vzal to Max Romeo znovu do svých rukou, „It´s sipple out deh!“ je zvolání, po kterém všichni v hledišti věděli, že musí následovat “War ina Babylon“ a hned poté “Chase the Devil.“ Na rozdíl od prvního dne byl po koncertě ještě čas na malý přídavek, kdy si účinkující a s nimi i publikum zaskákali do rytmu “Jamaican Ska.“
Dramaturgie festivalu dále slibovala na hlavní stagi Collie Budze. Tento bermudský umělec není úplně můj šálek té. Jak se připravovalo jeho vystoupení, udělal jsem si procházku po areálu. Na chvilku jsem vykysnul u King Shiloh a pak se přesunul k malé živé scéně, kde začínal koncert Tommyho Tornada. Vůbec jsem to jméno do té doby neznal. Koncert začal instrumentální verzí Marcuse Garveyho a pokračoval i nadále v duchu instrumentálního reggae s příměsý ska a rocksteady. Pochopil jsem, že Tommy je ten saxofonista v obleku s obrázky kraviček. Každou další minutou mě koncert pohlcoval víc a víc. Vůbec netuším, co Tommy říkal publiku mezi jednotlivými fláky, neboť nevládnu vlámštinou, ale jazyk jeho hudby jasně sděloval inspiraci generací okolo Tommy McCooka či Dona Drummonda. Pro mě jeden z top zážitků nejen tohoto festivalu, ale celého léta. (A tímto si dávám slavnostní závazek o něm napsat nějaký samostatný článek, jelikož byl prostě skvělý a zaslouží si větší pozornost).
Po skončení gigu jsem se ještě podíval na závěrečnou čtvrthodinu vystoupení Collie Budze, během které zazněl i jeho největší hit “Blind to You“ v jakési podivné spolupráci se zdánlivě náhodně vybraným divákem z publika. Na další koncert jsem se z osobní nostalgie velmi těšil. Německý zpěvák Gentleman byl pro moji generaci v mnoha ohledech přelomový umělec. Bílý Němec, jehož tvorba přitom byla autentická a hlavně velmi kvalitní. Gentlemanovy pecky tu v první dekádě tohoto století patřily k tomu nejhranějšímu na parties i v rozhlasových reggae relacích. Pro spoustu lidí otevřel zájem o žánr za horizont Boba Marleyho. Podobně jej evidentně vnímal i amsterdamský crowd. Gentlemanovo vystoupení mělo několik highlights, např. když na jeden song pozval jako bubeníka malého chlapce jménem Nathan (a byla to bomba) či když jeden song odzpíval v publiku (stál jsem od něj asi dva metry).
Jeho vystoupení nicméně nebylo zrovna reklamou na pravidelnou konzumaci tetrahydrokanabinolu a přineslo i tři docela komické momenty. Nejprve se Gentleman pokusil vetřít do přízně surinamské komunity. Za mohutného big upování všech Surinamců v publiku si půjčil od návštěvníka v popředí vlajku a mával s ní nad hlavou. Všichni černoši okolo mě propukli v záchvat smíchu, neboť to nebyla vlajka Surinamu, nýbrž Nizozemských Antil. Pak nám chtěl zazpívat novou písničku, ale zapomněl text… A na konci koncertu odešel z pódia ke zjevnému překvapení členů doprovodné skupiny, kteří si vyměňovali vyděšené pohledy. Záhy se vrátil se slovy: „…tak prý ještě jednu“… Nenechte se mýlit, tyto momenty mi sice i zpětně vyvolávají úsměv na tváři, každopádně se jednalo o skvělý koncert a jako bych se vrátil do doby, kdy mi bylo okolo dvaceti. Festival se blížil ke svému vyvrcholení v podobě koncertu Seana Paula. Ještě předtím jsem zase na chvíli zaplul ke King Shiloh (ten jejich dubový sound je nebezpečně návykový!). Pořadatelé si i na vedlejší stage přichystali na závěr velké lákadlo, francouzskou zpěvačku původem z Kapverdských ostrovů Mo´Kalamity. Tato diva by na jiných festivalech určitě patřila k frontlinerům.
V Amsterdamu předvedla působivé šaty a neméně působivé vystoupení, které si zjevně užívala. Mám takovou zkušenost, že u těchto vedlejších scén se často sejde uvědomělejší a vděčnější publikum a i tady jsem měl pocit jako na nějakém rodinném alternativním festiválku.
Nakonec jsem se u ní tak zasekl, že mi utekl začátek Seana Paula. Nechtěl jsem se pak už probíjet masou lidí blíž k pódiu a festival tak pro mě skončil tak, jak začal – na vršku, ze kterého jsem zdálky mžoural směrem k hlavní stagi a snažil se odhadnout, která ta z miniaturních figurek je Sean Paul. Kontrast s koncertem Mo´Kalamity nemohl být větší. Koncert na malé stagi s pár stovkami posluchačů a vystoupení univerzální popové hvězdy s massivem o desítkách tisíc lidí. Ale oboje je správně, oboje k tomu patří a Reggae Lake oboje nabídnul ve špičkové kvalitě. Brány festivalu jsem opustil přiznám se ještě před posledním songem z obav o dopravu na hotel, ale nakonec naprosto nadšen z tohoto dvoudenního zážitku. Pokud přemýšlíte o programu na léto (já vím, je to ještě daleko!), rozhodně zahrňte Amsterdam a Reggae Lake mezi možnosti!
Zastavení páté – Bratislava 26. 8. a 27. 8. 2022
Takovou pěknou tečku za létem a mým hudebním putování napsala slovenská metropole a půlkulaté výročí festivalu Uprising. Čas letí jak splašená herka a festival Uprising se u našich sousedů konal již po patnácté. Pro našince (zvláště, pokud jste zažili ještě federální časy) přináší luxus neexistující jazykové bariéry. A z hlediska dramaturgické kvality můžeme Slovákům jen tiše (či hlasitě) závidět. Na Zlaté Piesky jsem električkou dorazil tak uprostřed koncertu domácích matadorů Medial Banana. Atmosféra typicky festivalová, část diváků se bavila v kotli pod pódiem, část seděla o kousek dál na dekách, část brouzdala po areálu. Na Uprisingu je tradičně bohatý program, s množstvím nejen hudebních stagí (ale třeba i Slam Poetry). Zkrátka příjemné vibes pozdně pátečního odpoledne. Slavil se den sv. Rufa, památný to den středověkých bitev, při nichž jsme přišli hned o dva krále, počasí v kategorii tak akorát. Pro mě osobně to byla též příležitost srovnat Uprising s čerstvou zkušeností z Amsterdamu. Slovenský festival je samozřejmě o poznání menší, ovšem v ostatním srovnání si nevede zle. Prostředí na kraji města u jezera je podobné, ale třeba sociální zázemí mi přišlo na Uprisingu lepší (a kdybych byl holka, tak o parník). Jestli v něčem vychází Uprising lépe, než konkurence, tak je to kvalita a zejména pestrost občerstvení. Kromě hudebního festivalu jde v podstatě o kulinářskou přehlídku chutí celého světa. A jelikož jsem měl za sebou hektický den bez příležitosti se pořádně najíst, pár těch dobrot jsem ochutnal. Třeba ty korejské knedlíčky byly strašně dobré, ještě teď se mi při vzpomínce na ně sbíhají sliny… A Zlatý Bažant tam vyšel na méně, jak třetinu částky za pivo v Holandsku…
Program prvního dne bylo pro mě takové deja-vú. Po Medial Banana nastoupil na hlavní stage Max Romeo. Set to byl skoro totožný, jen o trochu kratší (takže z dětí vystoupila jen Xana). Max je fakt profík a dal do toho to samé zaujetí, jako před necelým týdnem v Amsterdamu. Možná mě to dokonce bavilo ještě o něco víc, jelikož zatímco na Reggae Lake šlo o koncert za denního světla, v Bratislavě mu počínající tma propůjčila jakousi slavnostnější atmosféru.
Další na řadě byli Morgan Heritage. Když jsem si to spočetl, je Slovensko pátou zemí, kde jsem viděl jejich koncert. A tady bych řekl, že byl patrný podstatný rozdíl mezi středoevropským festivalem se středoevropským publikem a akcí s vysokou koncentrací návštěvníků afrokaribského původu. I v Blavě dali “Don´t Haffi Dread“ a lidi okolo mě se dozajista bavili. Ale sorry, když to kolem vás zpívá třicet tisíc lidí, tak je to prostě jinačí zážitek. I Peetah o poznání méně komunikoval s diváky a celkově to na mě působilo jako profesionální, ale relativně chladný výkon.
Pak mě dohnal spánkový deficit a jakoukoli touhu po hudebních objevech přebila vidina postele na hotelu… Ráno mi pak blikla na mobilu smutná zpráva – zemřel Skelly z Israel Vibration. Legendy reggae jsou bohužel ve věku, kdy odchází a je třeba využít každou příležitost je vidět. Program na sobotu v tomto ohledu původně sliboval Black Uhuru, avšak jak jsem již zmiňoval, ti své evropské turné odpískali.
Pořadatelé se vytasili s důstojnou náhradou v podobě The Abyssinians. U podobných formací je vždy otázkou, zda skutečně vystoupí autentická formace či nějaký revival. Na Uprisingu to byl tak ze dvou třetin ten druhý případ. Abyssinians historicky stáli na hlasu Bernarda Collinse a v menší míře Donalda Manninga. Ten třetí (zpravidla nějaký rodinný příslušník klanu Manningů) býval víceméně do počtu.
Ale jsem si vědom, že já jsem fajnšmekr a purista a drtivé většině lidí je tohle jedno. Autentické Abyssinians jsem kdysi viděl a ta náhrada na hlavním vokálu v podobě mě neznámého zpěváka (který musel být minimálně o dvacet let mladší, než Bernard Collins) technicky spíš pomohla. Ten pán vlastně odzpíval všechno, jelikož kdykoli se k mikrofonu přiblížil Donald Manning, byla ta věkovitost bohužel dost znát. O tom třetím starém Jamajčanovi ani nemluvě. Takhle jsme si mohli směle dát sing-alongy na všechny ty klasické hity jako “Satta Massa Gana“ nebo “Declaration of Rights.“ A vedle mě se na koncertě bavili i členové doprovodné kapely Maxe Romea (saxofonista s doprovodnou zpěvačkou). Takže vlastně dobrý, takhle odpoledne. Ti Black Uhuru by ostatně nebyli lepší.
Jsou-li Abyssinians legendy minulosti, tak následující interpret je žhavá současnost. Zpěvačka a DJka Hempress Sativa už má za sebou několik velkých hitů a na reggae scéně se pohybuje několik let. Její styl kombinuje nekompromisní roots message a dancehallové postupy. Trochu bych ji v tomto přirovnal k Sister Carol (Sativa lépe zpívá) a zejména k Jah9. Její bratislavské vystoupení bylo mou diváckou premiérou a zcela mě nadchlo. Zazněly všechny ty pecky, ke kterým má klipy na YouTube jako “Uh lala“, “Wicked & Riled“ či “Wadadeng.“ Zavíralo se pak skoro dvanáctiminutovou verzí “Rock It Ina Dance.“ Tedy podobně jako Morgan Heritage to bylo hlavně perfektně profesionálně zvládnuté. Hempress s sebou měla plnokrevný doprovodný band (což třeba Jah9 před pár lety v Praze neměla) a dobře jim to fungovalo. Osobně jsem si ji zařadil hodně vysoko na list umělců ke sledování a kdoví, třeba se někdy dočkáme jejího koncertu i v ČR.
Uprising se letos podařil. Užil jsem si umělce na hlavním pódiu i se sem tam na desítky minut zapomněl na vedlejších stagích, kde to taky rozjížděly menší kapely a hlavně DJs. Zvláště proti hlavní hvězdě večera (což byl pro mě Dub FX) to bylo fakt našlapané (King Shiloh, Earl 16…). Ale nakonec se mi podařilo „ochutnat“ všechno, co jsem chtěl (byť za cenu toho, že jsem neviděl celá vystoupení). Festival i celé léto se pomalu chýlilo ke konci (tedy pro mě určitě, protože pro vytrvalejší kaliče program pokračoval hluboko za půlnoc). Ještě koncert Dubioza Kolektivu a pak noční dopravou do centra Bratislavy a druhý den ráno na vlak. Železniční pražce odpočítávaly kilometry domů a krajina po dešti naváděla k přemýšlení.
Ten srpen byl skvělý. Nacestoval jsem hodně kilometrů, popovídal si se spoustou cizích lidí a hlavně slyšel tuny skvělé hudby. Ta byla mou motivací, ale osobně mě obohatily i přidružené zážitky, ať už měly podobu berlínských muzeí, amsterdamských galerií či bratislavského starého města či ochutnávky pro mě neznámých pokrmů. Zní to jako klišé, ale byly to opravdu cesty za hranice všedních dnů.
Až do smrti si ponesu vzpomínky na koncert Burning Speara a uvědomil jsem si jednu věc. Od vydání jeho nejznámějšího alba (a prvního ve světové distribuci) Marcus Garvey do jeho pražského koncertu v roce 2003 uplynulo 28 let. Víte, co se stalo před 28 lety (tedy v roce 1994)? Svou první desku vydali Morgan Heritage. Jasně, to srovnání trochu kulhá, Peetah & spol. jsou ve věku okolo padesátky, Burning Spear byl tehdy skoro o dekádu starší. Ale chci tím říct jednu věc. I tahle generace interpretů už je na scéně dlouho a nikde není psáno, že se na to nevykašle či nedojde k nějakému zdravotnímu neduhu, který jim koncertování znemožní. Macka B má o tom skvělý song s vše říkajícím názvem – Support Them While They Are Living. Já si třeba doteď vyčítám, že jsem nejel do Berlína na koncert Vaughna Benjamina z Midnite, protože …. Vlastně už ani nevím proč, ale musela za tím být nějaká malichernost. Teď už vím, že si ten zážitek z živého vystoupení umělce, kterého dobře znám ze sluchátek či reproduktorů, zrovna u něj nikdy nedopřeji.
Pokud rádi posloucháte Boba Marleyho a ostatní zpěváky té doby, zkrátka to klasické staré reggae, tak si uvědomte, kolik od té doby uplynulo let. I těm tehdy mladým umělcům je dnes nutně hodně přes šedesát. A jen málokdo je jako Charles Aznavour, aby vydržel důstojně na pódiu do devadesáti dvou… Každé turné může být to poslední. Jen za letošní rok jsme přišli o teoretickou naději ještě někdy vidět Mighty Diamonds, Aswad či Israel Vibration a mám trochu depresivní predikci, že za deset let nikdo ze zbývajících legend z šedesátých a sedmdesátých let (Burning Spear, The Congos, Horace Andy, Ken Boothe, Leroy Sibbles z The Heptones, Steel Pulse, Max Romeo, Jimmy Cliff…) už vystupovat nebude.
Také jsem si znovu připomněl, jak strašně v ČR chybí velký žánrový reggae fetival. Všechna čest organizátorům těch malých a věřím, že i tam mají návštěvníci super zážitky. Ale pokud chcete vidět první třídu, onen mix generací interpretů velkých jmen, musíte za hranice. Snad se v tomhle směru něco změní, snad jednoho dne povstane z popela legendární Reggae Meeting/Real Beat či někdo nadšený zahájí novou tradici. Mezitím je potřeba poděkovat srdcařům, kteří sem občas přivezou nějakou hvězdu a pak se klepou, zda to vůbec bude zajímat dostatek lidí a nebude to strašný ekonomický průšvih. Reggae (v té nejširší definici obsahující všechny žánry předcházející i navazující) u nás potřebuje vybudovat základnu.
Třeba bude pro někoho inspirací i tenhle článek. Třeba někoho přiměje přemluvit partu kamarádů a vyrazit na koncert. Třeba dokonce vyrazit za nějakou tou hvězdou i do zahraničí. Klidně nám o tom dejte vědět předem na sociálních sítích, možná se rád někdo přidá a když se domluví víc lidí, jsou náklady na takovou cestu vždy nižší. Pošlete nám fotky, report. Otagujte nás na IG. Největší síla téhle je ve spojování lidí. Tak ji v tomto směru dejme šanci.
