Rok se s rokem sešel, pohled do krajiny zahalily mlhy a zima se přihlásila se svou pravidelnou dávkou nevlídnosti. Není právě teď ten ideální moment zavzpomínat na zážitky z léta? Léto je část roku s nejhezčím počasím. Studenti mají prázdniny a i my tzv. ekonomicky aktivní si bereme dovolené a cestujeme za hranice všedních dní. Pokud přitom patříte k fanouškům jamajské hudby, uvažujete při volbě rekreace i o tom, kde se zrovna koná nějaký zajímavý koncert či festival. Osud a plány promotérů tomu chtěly, že jsem se jen během měsíce srpna čtyřikrát podíval do zahraničí (a nádavkem si dal jeden „domácí“ gig). Po dvou letech covidového kulturního půstu to představovalo nebývalou frekvenci jednoho hudebního zážitku týdně. A jakých! A protože to byl díky tomu skvělý měsíc, rád bych se o tu vzpomínku podělil a trochu Vám zpříjemnil podzimní plískanice ozvěnou reggae. A berte to i jako takový teaser a inspiraci na příští léto…
Zastávka první – Berlín 3. 8. 2022 Groundation
Za roky zájmu o tuhle hudbu jsem si oblíbil celou řadu interpretů, ale málokoho tolik jako americkou skupinu Groundation. Kdysi jsem měl v autě rádio s kazeťákem (mladší si vygooglují, co to bylo) a při cestách si přehrával několik kazet s výběrem oblíbených songů. Nahrál jsem si tam i pár pecek Groundation a nějak si od té doby spojuji jejich songy s dlouhými cestami klidem prázdných nočních silnic. Dvakrát jsem je viděl na živou (jednou na festivalu ve Francii a jednou u nás v Lucerna Music Baru). V obou případech šlo o skvělý hudební zážitek. Takže když jsem při brouzdání po hudebních serverech zjistil, že letos jedou evropské turné a v jeho rámci zavítají i do Berlína, nebylo co řešit. Zabookovat hotel, koupit lístek na vlak (random pro tip – ČD prodávají tzv. včasnou jízdenku, tudíž když si ji koupíte tak měsíc předem a na vybraný – zpravidla ranní – spoj, dostanete se na cenu okolo 700,- Kč za zpáteční tiket) a hurá do Německa. Koncert se konal v klubu Festsaal Kreuzberg, který jsem už znal. Od mojí návštěvy na koncertu Inna De Yard u něj došlo k jisté degeneraci. Tatam byla příjemná zahrádka (teda ona nezmizela, ale už se přes ní nechodí do klubu) i venkovní bar. Ale když jste někde za hudbou, spokojíte se s málem.
To málo tady má podobu 0,4 litru docela hnusného piva za 4 euro. Vstup do klubu byl od osmi, s tím, že samotný koncert měl začít v devět. Přišel jsem asi v půl deváté a byl tam skoro sám. Ale místní evidentně vědí, protože během půlhodiny se klub slušně zaplnil. Groundation začali hrát skoro přesně v devět. Playlist obsahoval zejména novější kousky, které tolik neznám, včetně “Original Riddim“ z aktuální desky One Rock. Jako letitý fanoušek bych si rád poslechnul třeba “Young Tree“, “Each One Teach One“, “Building an Ark“ nebo “Seventh Seal“, ale i tak to bylo přesně to, co od Groundation čekáte. Každý song má nějakou základní strukturu, ta je ovšem zejména příležitostí rozvíjet různá instrumentální sóla. Groundation zkrátka hrají reggae po způsobu jazzovém. Což zas není tak překvapivé, jelikož skoro všichni členové jsou školení jazzoví hudebníci. Tři dechaři byli naprosto úchvatní, ale opravdu těžko z toho ansámblu někoho vybírat.
Oproti předešlým vystoupením se o zpěv mnohem víc dělil frontman Harrison Stafford s baskytaristou Isayah Palmerem. Po zhruba hodině a půl skupina skončila, nicméně publikum si vyžádalo přídavek, takže jsme si dali alespoň jednu starší pecku “We Free Again“. Harrison Stafford poděkoval za přijetí po dvou letech epidemie, slíbil, že zas brzy přijedou a band se rozloučil. A já si pak cestou na hotel koupil pravý berlínský kebab (takhle dobré se u nás neprodávají) a říkal si, jak by bylo super, kdyby i k nám přijížděla taková kapela tak nějak pravidelně.
Zastávka druhá – Praha 11. 8. 2022
Přemýšlím, kdo z těch věhlasnějších interpretů tu vystoupil naposledy? Byl to mladý Ellis? Každopádně už je to nějaký pátek. Takže domácí massive měl být hladový a na koncert Juliana Marleyho se dostavit v decentních počtech. Po příchodu do Lucerna Music Baru jsem s potěšením konstatoval, že návštěva je solidní. Už jsem tenhle klub zažil i narvanější, ale bohužel mockrát i naopak s návštěvou, která neodpovídala významu interpreta, kterého se podařilo přivézt.
Co říct k samotnému koncertu? Jistě tam nejeden čtenář těchto řádků také zavítal, a když ne, tak se mu ohlasy objevily alespoň v timeline sociálních sítí. Za sebe se tedy v popisu omezím na konstatování, že ten koncert byl strašně příjemný. Jasně, Julian není ten nejslavnější Marley na planetě Zemi, nicméně jde o kompetentního interpreta, který nabízí mnohem víc, než jen slavné příjmení. K tomu si připočtěte hodně dobrou doprovodnou skupinu i natěšené publikum a výsledek téhle rovnice musel vést k nadprodukci endorfinů v těle každého, kdo koncert navštívil. A Julian i správně chápe, že když v dramaturgii zařadí taťuldovy pecky na konec, povede to k žádoucí dramaturgické gradaci a explozi sing-alongů. Jak říkám, strašně příjemný koncert!
Velký fotoreport z koncertu Juliana Marleyho v Praze zde
Zastávka třetí – Berlín 17. 8. 2022 Burning Spear
Podruhé během čtrnácti dnů sedím ve vlaku, opět je vedro a opět Českým Drahám nefunguje klimatizace… Ale je mi to jedno, protože si splácím dluh starý 19 let. V roce 2003 jsem byl dosti nezkušený jinoch, co tuhle hudbu teprve objevoval. A když v Roxy během krátké chvíle měli tři super koncerty (Lee Perry, Burning Spear a Black Uhuru), tak jsem toho Speara vynechal… Jojo, mladí lidé dělají chyby, kterých později litují. Jak roky plynuly, viděl jsem u nás i v zahraničí většinu z těch, které jsem vidět chtěl (a mohl), jen ten Spear mi pořád nějak unikal. Už jsem ztrácel naději, že to někdy napravím, protože pan Rodney (jak zní jeho občanské jméno) se odebral do de facto hudební penze a vystupoval vyloženě nahodile a hlavně dost daleko od naší stověžaté matičky měst. Nicméně letos v únoru přeci jen bleskla jiskřička naděje, když Spear navnadil své fanoušky na sociálních sítích. Původní plán zněl na 10 vystoupení v 10 městech po celém světě, z nichž jedno byl Amsterdam. A když jej následně potvrdil jako svou hlavní hvězdu festival Reggae Lake, měl jsem jasno – jede se do Holandska.
Pozorný čtenář patrně namítne – vždyť tato kapitola se má odehrávat v Berlíně?! To máte tak. Když už jsem měl koupený lístek na Reggae Lake, zaplacenou letenku i hotel, zveřejnil Burning Spear další data svých vystoupení. Z původně krátkého rozlučkového turné se to rozrostlo na regulérní šňuru. Já osobně mám raději klubová vystoupení, jelikož umělec není časově limitován, Berlín není daleko, když nebudu spát v hotelu, ale v hostelu, tak to nebude ani tak drahé… A dva koncerty Burning Speara jsou rozhodně lepší, než jeden….
Kdo úplně nezná historii reggae, tak si asi ťuká na čelo. Dovolte mi tedy malou obhajobu s edukačním okénkem. Winston Rodney AKA Burning Spear se narodil 1. 3. 1945. Je to absolutní legenda žánru, patrně největší žijící roots reggae zpěvák. Během své kariéry nahrál několik desítek alb, z nichž mnohá patří do povinné výbavy fanouška jamajské hudby podobně, jako patří výstražný trojúhelník do povinné výbavy motorového vozidla. Jeho význam neunikl ani okolnímu světu, ať už v podobě účasti na klipu “Perfect Days“ od Lou Reeda po boku největších hvězd pop music, po dvojnásobné ocenění zlatým gramofonkem ceny Grammy. Zkrátka pokud se téhle hudbě věnujete trošku seriózně, tak tohohle pána opravdu chcete vidět… A vzhledem k věku i dekádu trvajícímu důchodu to byla letos jedna z posledních příležitostí.
Koncert se konal v klubu Astra Kulturhaus. Znalce Berlína úplně nepřekvapí, že i tento klub se nachází v bohémské čtvrti Kreuzberg. To místo má fajn lokaci kousek od Sprévy. Reggae jako internacionální styl umožňuje napříč národy snadno identifikovat své příznivce, takže vzdálenost od venue šla dobře odhadnout podle hustoty dreadatých lidí v červenozelenožluté barevné kombinaci pod Ampelmännschem u každého přechodu. Astra je asi fajn místo, kde si to návštěvník zvláště v létě může užít. Příjemné posezení venku, pivečko… Jindy bych v tak pekelně horký den rád poseděl, ale byl jsem tam kvůli hudbě. Koncertní sál je plechová hala a má jednu zajímavost. DJ, který tam pouštěl hitovky, je za zdí a nevidí přímo do sálu, natož na pódium.
Využil jsem příležitosti a strategicky obsadil flek kousek od pódia, dokud byl sál poloprázdný. Koncert měl začít v osm, leč nezačal… A musím konstatovat, že jak se sál plnil, snižoval se podíl kyslíku a zvyšovala vlhkost… V životě jsem tak hroznou kvalitu vzduchu nezažil. Deset minut před devátou se začalo na pódiu něco dít. Objevil se předskokan, v Německu usazený zpěvák Vido Jelashi původem z Jihoafrické republiky. Teď trochu využiju příležitost a zahraju si na hudebního scouta. Pokud jste promotér a hledáte solidní budget volbu na reggae perfomera, pokud máte kapelu a chcete osvěžit repertoár nějakým decentním featuringem či pokud máte sound a rádi byste dubplate… Koukněte na tohohle chlapíka. Vido dal tři pecky na halfplayback (a mělo to svá specifika, neboť jak jsem uvedl, selektor nevidí do sálu a nemá přímou vazbu na dění). Ten kluk v sobě něco má, minimálně silný baryton a muzikální cit. Takový německý Richie Stephens. Vlastně mi bylo líto, když po třetím songu kouknul na mobil, prohlásil, že jeho čas už vypršel a rychle zmizel v zákulisí.
Další půlhodinu se nic nedělo, nepočítám-li ovšem zvyšující se hustotu návštěvnictva v klubu a ruku v ruce zvyšující se teplotu. Ale pak chvíli před půl devátou konečně nastala ta chvíle, kdy na pódium nastoupili muzikanti z Burning Bandu. Po krátkém intru se MCík otázal publika, zda je připravené a pak to přišlo… 19 let čekání dospělo ke konci. “Sound of the Burning Spear…“ Door peep shall not enter this ah holy land/ Where wise and true men stand/ sipping from the cupful cup of peace.“
Mistr stál na pódiu kousek ode mě. Rázem mi bylo jedno (jako každému, kdo byl ten večer v Astře), že je tam vůkol vedro a vydýchaný vzduch, protože to, co se odehrávalo na pódiu, to nebyl koncert, to byla hudební bohoslužba, kdy evangelium basových linek a eucharistie bicích přiváděla přítomné do transu. I když jsem viděl videa z jeho vystoupení, nic mě nemohlo připravit na intenzitu toho zážitku. Samozřejmě, člověk ví, co má čekat. Burning Spear není popíkář, ale jeho vystoupení jsou jakýsi reggae jazz. Po zpívaném partu se hudební motiv opakuje a rozvíjí. Sám Spear tráví hodně času za perkusemi (které zrovna v Berlíně trochu zlobily a opakovaně se je snažil štelovat). A když už má publikum nalomené, tak jej jednoduše vyzve: “Talk to me, people!“ V tu chvíli se z publika stává jedna bytost, že nejsou jednotliví návštěvníci, nýbrž všichni se proměnili v buňky jednoho organismu. A band?… Všechno absolutně top a di top muzikanti. Jednoho bych ale přeci jen vyzdvihnul…. Kytarista Cecil Ordonez nejen mistrně ovládal svůj nástroj, ale svými gesty hecoval crowd k živým reakcím.
Objektivní vnímání času se rozplynulo. Ptáte se, co hrál? Pamatuji si “Man in the Hills“, instrumentální verzi “Jah Nuh Dead“ (čili “Marcus Say Jah Children Nuh Suffer“), “Marcus Garvey“, “Old Marcus“, “Jah is my Driver“ a pak k extatickému nadšení obecenstva dal i “Slavery Days.“ Je to vlastně dost zvláštní (a nenapadá mě jiný umělec, který to dovede), že takto seriózní, ba až tragický song nadšeně zpívá celý crowd. V tom je síla téhle hudby, to je její message. Who feels it, knows it. To už není jen muzika, to je manifest, ke kterému se celý Astra Kulturhaus přihlásil. Zatímco podle objektivních měřidel uplynula skoro hodina a půl, já zcela ztratil pojem o čase. Měl jsem z toho koncertu trochu obavy, přece jen je Spearovi už 77 let. Ale bylo to super. Zvládnul to naprosto v pohodě, jak pěvecky, tak pohybově. Pár songů dokonce ozvláštnil taneční vložkou v nyabinghi stylu. Nebyl to dobrý koncert na tak starého umělce, byl to dobrý koncert bez přívlastků. Ostatní se zjevně mysleli to samé a potleskem si vyžádali přídavek. Burning Spear nás ještě oblažil “Red, Gold & Green“ a “African Postman“ a já si s úlevou mohl vyškrtnout jednu položku z bucket listu. A v hostelu si pak spokojeně dopřát druhou sprchu během jednoho večera…
… To Be Continued…
Ferro
