Tak to byla zase jednou pěkná taškařice. O pondělním večeru to člověka láká rozvalit se na gauč a odpočívat po víkendu. Ale tentokráte by byl za klauna, protože „EPMD’s in town“. Tahle dvojka, tj. Erick Sermon jako E Double E a Parrish Smith alias PMD, tady totiž ještě nikdy nebyla, tak by bylo hříchem se na ně nepodívat. Přeci jen se jedná o jednu ze zásadních hiphopových kapel východního pobřeží ze Zlaté éry, kteří spolu s Public Enemy, Ultramagnetic MCs nebo Rakimem drželi prst na tepu doby. Vždy byli o něco zábavnější a satiričtější než jejich současníci, a to je věc, kterou se jim určitě podařilo v Lucerna Music Baru prokázat.
První pohled do klubu byl upřímně dost děsivý – na parketu nebyl vůbec nikdo, DJ Ba2s se snažil, seč mu síly stačily, ale celkově bylo pár desítek lidí na baru, jinak vymeteno. Špatný pocit posilovalo i to, že před příchodem do Lucerny pár kámošů, které jinak považuju za hiphopové nadšence, EPMD buď neznalo nebo vynechalo, takže to vypadalo na průser. Naštěstí se ale asi všichni dozvěděli, že živák začíná až v jedenáct, takže si dali na čas a nakonec na poslední chvíli přišli. Takže když se ozvaly první tóny z nádobíčka DJ Scratche, v sále to začalo příjemně vibrovat.
Selektor zahájil vystoupení příjemnou „funky thing“ s najazzlými varhany, nezdržoval publikum přílišným napínáním a přes mikrofon vyzval Ericka s Parrishem přímo do ohně. Rychle se ukázalo, že Erick je stále sympatický méďa s příjemně flegmaticky uvolněnou flow a že Parrish stále umí dobře živelně nakládat a rozjela se energetická show. Ta byla založená chronologicky seřazených peckách od počátků kapely, což znamenalo, že nejznámější vypalovačky chlapíci vystříleli v podstatě hned na úvod. Ale ve finále to nevadilo, skvěle to rozhicovalo publikum, které se mezitím opravdu objevilo a začalo o sobě hodně dávat vědět. Hned v prvním bloku tedy proběhly pecky jako „It’s My Thing“, „You Gots To Chill“ nebo nehynoucí „Strictly Business“ s notoricky známou linkou z „I Shot the Sheriff“. Ruce šly nahoru, nohy se rozpumpovaly a kulky začaly létat vzduchem,
takže bylo lepší „Don’t get too close because you might get shot“.
Pak si vzal slovo Erick a ve svém prvním monologu výchovně-vzdělávacím způsobem pojednal o staré škole, která v New Yorku rozjížděla hip-hop a připomněl, že nemá cenu podporovat rychlokvašky z hitparád. Souhlas, ale jede se dál, do reproduktorů se linou první tóny dope beatů z druhého alba, mezi kterými tedy nechybí ani veleznámá „So Whatcha Sayin‘“. Obecenstvo se opět dostává do varu a obzvláště ve střední části hlediště se dějí věci – Erick s Parrishem jsou k nezastavení, ale mají zdatné sekundanty přímo pod pódiem, kteří řvou jak o život, skáčou jak luční koníci a souběžně citují celé pasáže jednotlivých slok spolu s jejich tvůrci. Někdy to přerůstá až skoro k otevřenému battlu, ale pánové z Long Islandu nenechávají nikoho na pochybách, kdo že to drží v ruce mikrofon.
Následuje druhá Erickova krátká přednáška, tentokráte o jednotlivých elementech hiphopu, ve které si nechává DJing až na konec, aby následně představil DJe Scratche. Ten po celé předchozí vystoupení působí vyrovnaným dojmem, ve finále toho zase tolik ze své techniky nepředvádí. Ambiciózní tríčky nakonec vyznívají průměrně, občas mu malinko ujedou ruce a ve finále si stěžuje i na světla, kvůli jejimž pohybům zřejmě nevidí nasvé nádobíčko. Takže přepnout track na notebooku a už jede várka pecek z třetího alba.
Tu zakončuje Erick svým třetím vstupem, ve které se věnuje tomu, aby lidi zůstávali nohama na zemi, nevymýšleli si nesmysly a měli respekt před tím, že za jejich případnou slávu stejně mohou jejich fanoušci a podporovatelé. Tahle vložka mi přišla nejsympatičtější – pánové v ní definitivně ukázali, že to mají v hlavě opravdu srovnané, že nemají potřebu se vyvyšovat a veškerá jejich silácká image je jen satirou na celou americkou scénu.
Nato se vrátili ke svým začátkům melancholizující peckou „Listen to My Demo“ a v dalším bloku zazněly věci i z jejich sólových alb z devadesátých let. V poslední vsuvce Erick s Parrishem pozvali na pódium dva b-boye z publika a ještě před tím, než jim začali konferovat exhibici, se Erick pochlubil se svými pohyby z mládí. No, upřímně řečeno, už mu není dvacet, takže se „nepouštěl do nějakejch větších akcí“, ale místo toho sebeironicky sérií přehnaně dvojsmyslných pohybů oba breakery vtipně uvedl.
Pak následovala poslední várka ze čtvrtého alba, ve které nemohly chybět nářezy jako „Head Banger“ nebo „Crossover“, publikum si naposledy výtečně zařádilo a pak už se šlo po zasloužené porci přídavků do zasloužených hajan.
Akce to byla nakonec vydařená, cvičené oko si mohlo povšimnout, že v kuloárech se opravdu ukázalo „who’s who“ v českém hip hopu a ač nebylo tak narváno jako na KRS-ONEovi, bylo příjemné užít si koncík bez většinového zastoupení poblblých teenagerů v dosahu. Fajnovka.
STRICTLY/BUSINESS
