Do nového roku mám záměr se více koncentrovat i na domácí reggae scénu, a tak byla volba prvního novoročního rozhovoru jasná jako Betlémská noc. Liquid A je mezi domácími selektory veterán v tom nejlepším slova smyslu, který byl u toho, když se v Čechách psala porevoluční historie prvních DJs. Byl u toho, a vydžel za gramofony až dodnes! Doma má vedle reggae i unikátní sbírku muziky, která je nejspíš více kvalitní a pestrá, než má v archívu většina českých rádií…
Daddy O Liquid A je vedle neuvěřitelné roční bilance 250 nocí za gramofony i zasloužilým profesorem na škole pro DJs a přesto musí být i příležitostný dělník. Zůstávám proto s podivem, že mu žádná rozhlasová stanice už dávno nenabídla angažmá, není snadné najít zapálenějšího hudebního sběratele. Pro českou klubovou scénu je Liquid A důležitý z mnoha důvodů – díky rozsáhlým znalostem hudební teorie tu rozjel několik žánrů najednou a navíc u toho pomohl mnoha dalším DJs, zpěvačkám a zpěvákům, kteří jsou dnes na špičce ve svém oboru. Pro místní reggae scénu je důležité, že dal dohromady dvojku selektorů známých pod jmény General Kryshpeen & Dr. Kary se kterými vytvořil Pro Soundsystém, který je v současnosti (v rámci známých clashů) už pár let domácí reggae šampión bez jediné porážky. Je to taky ta parta, co šéfuje nejrozjetější večírky každou neděli v Divadelním baru pražského Paláce Akropolis. Pro ty, koho muzika a historie domácí scény seriózně zajímá, nepotřebuje tento rozhovor další reklamy. Snad jen dodám, že proběhl těsně před vánočními svátky ve studiu Rádia Akropolis, kterému patří díky za pohostinost.
Daddy jak ses dostal k pouštění muziky? Můžeš nám pro začátek popsat svůj hudební vývoj?
Možná se budeš divit, ale mé úplně první hraní proběhlo v Rádiopaláci někdy koncem roku 1992. To bylo po dvou letech strávených v USA, kdy jsem žil hlavně v San Francisku. Tam mně poprvé napadlo, že bych mohl dělat DJe. Chodil jsem tam do klubů a viděl různé neortodoxní sety. Do té doby jsem znal jen diskotéky z Československa, kterými jsem dost pohrdali, takže kdyby mi někdo předem řekl, že něco takového budu dělat, asi mu nevěřím. V Kalifornii se ale na začátku 90. let probouzela zajímavá scéna. Tehdy mně nezaujali vinylový DJs, kteří míchali acid nebo house, ale spíš reggae, etno a tehdy začínající acid jazz. Tak jsem začal plánovitě nakupovat cédéčka, protože jsem věřil, že to bude ta cesta. Nicméně něco jsem nesehnal na CD, a tak z té doby pocházejí mé první vzácné vinyly, kterých si opravdu cením (např. Nardo Ranks). Nesmím ještě zapomenout na kazety, protože jsem si jich přivezl asi 200, které jsem většinou nahrál z rádií, kde se hrála již zmíněná muzika a hodně i latino a hiphop. Když jsem se pak zpátky v Evropě poprvé přestěhoval z rodného Brna do Prahy, hledal jsem reggae klub, kde bych mohl hrát. Dozvěděl jsem se, že jediný byl někde Na Poříčí, ale že v té době se zrovna musel odstěhovat. No a nenašli vhodnější prostor, než právě Radiopalác na Vinohradské třídě. Původní místo prý bylo docela populární, ale sem si lidi těžko našli cestu, a tak to byla hodně krátkodobá záležitost. Pro mě to ale bylo důležitý, protože jsem se tam seznámil s lidmi jako jsou Michal Dittrich a Burama z kapely Hypnotix. Hrál tam i Martin Tankwey z Babaletu, kterýho to tam už moc nebavilo, ale já jsem byl nadšený nováček, takže jsem hrál klidně i v pondělí. Lobby výše zmíněných za mé kvality způsobila, že jsem tam prohrál svůj první regulérní clash. Pravidelně každý pátek tam hrál afro už několik let DJ Luc z Beninu, což jsem nevěděl. Lidi tam tancovali na rytmy typu soukous a tak, když jsem tam v pátek hrál reggae, úplně jsem u nich pohořel. Měl jsem tam tehdy málo kamarádů a klub byl plný Afričanů, kteří žili v Praze a čekali afro. Neustále proto chodili na bar a stěžovali si, že ten DJ hraje pomalu. Nevěděl jsem co tím myslí, až pak Luc začal hrát afro. To bylo, myslím, poučnější než kdybych tam zaznamenal úspěch.
Další oklikou bylo hraní v Bunkru, kde bylo přes 50% repertoáru na rockovém základě. To jsem absolvoval, protože jsem to kdysi v pubertě taky poslouchal a měl jsem o tom své znalosti. Vybíral jsem to svoje, takže se časem ukázalo, že mám víc rád divnou alternativu než pohodovky od ZZ Top. Hodně jsem se ale v Bunkru naučil o tom, jak se DJ může zničit během pár měsíců, tím že přistoupí na hru publika a začne hrát oživlej juke-box, který hraje všechno, co si lidi řeknou. Takový DJs tam samozřejmě taky byli a dá se říci, že byli nejúspěšnější u lidí, ale časem je hraní přestalo bavit a těšit. V roce 93 jsem hrával v klubu Alterna Komotovka u Bulhara, kde pořád dominovaly kytary, ale už se i tady začal objevovat acid jazz a trip hop, z kterých postupně vzniknul brekbeat a drum´n´bass. To byla cesta, po které jsem přišel k taneční muzice.
Jak tady na tom byl v té době hiphop?
Už za komunismu se objevili Manželé, ale to byl dlouho jen osamělý výkřik. Ne že by to nikoho neinspirovalo k následování, svým způsobem se dokonce časem ukázalo, že to bylo hodně podařený, ale celý koncept rapování česky je asi dlouhodobá záležitost, která nemůže vzniknout přes noc. Je to strastiplná cesta, asi víš o čem mluvim. Tou dobou byly v rapu populární spíše tvrdší věci, který navazovali na místní popularitu bigbítu, punku, metalu a grunge. Díky pobytu v San Francisku jsem ale znal i jinou variantu než gangsta rap, takže místo stříleček jsem měl rád hlavně veselej (i jemně intelektuální) a chytrej hiphop, když člověk poslouchal texty. Tou dobou prapor drželi Digital Underground, De La Soul a Del de Funky Homosaphian, kteří předznamenávali acid jazz á la US3 a Guru.
Hrál jsi takovou muziku i v Praze?
Zpočátku jsem hrál Public Enemy a podobně. Když to bylo dostatečně tvrdý, tak to mělo velice dobrý reakce. Největší úspěch proto měl metalovej Ice T, který uráží bílý a u toho na to přísahají davy bílejch kinderů.. (smích)
Tou dobou jsi už pouštěl muziku v Roxy?
Tam jsem byl od roku 93. Vím jen, že to poprvé bylo v pátek, vstupný bylo 5 korun a přišla tam spousta známých. Linhartova nadace, která to rozjížděla, měla zpočátku ideu napůl soukromého přátelského klubu, což samozřejmě časem vzalo za své vzhledem k té velikosti, kdy bylo nutné to otevřít všemu, co letí. Poměrně dlouho to ale drželi na uzdě, až jsem nakonec v jejich sítích uvíznul i já. Vyhodili mně asi po dvou letech hraní, protože jim přišlo, že už hraju málo etno a moc electro (smích). Byl jsem asi nevypočitatelný, protože se mé sety neustále vyvíjeli od acid jazzu k začínajícímu breakbeatu. Hrával jsem tam v kuse pět i šest hodin z kazet, CDs a dokonce už jsem měl zapojený jeden gramofon! Nechci tu ale plakat nad vyhazovem, spíš na to s úsměvem vzpomínám. Navíc jsem se tam vzápětí vrátil díky D Smack U, s kterým jsem se poznal v San Francisku a pod jehož booking agency hraju sem tam dodnes. Později v roce 97 jsem dostal možnost pouštět i v Chateau a nově vzniklém divadelním baru v Paláci Akropolis. Hrál jsem tam i víckrát do týdne, a tak jsem v rámci oživení přistoupil na to, že jsem se rozdvojil – Liquid A hrál beaty, breaky a d´n´b, a reggae jsem hrál jako desperát Wink-el-Bauer. Ta éra skončila až tím, že jsme založili Pro Sound.
Jak se to stalo? Vycítil jsi, že reggae tu začíná mít větší ohlas, nebo to byl spontánní vývoj?
Stalo se tak zcela přirozeně: Dr. Kary byl jeden z prvních MCs, kteří zpívali do mých setů. Vedle něj to byli Strictly Orange, Tereza Nekudová nebo Charlotte z Ohm Square. Dr. Kary ale byl rozhodně jeden z prvních a bylo u něj evidentní, že má rád reggae. Jednoho dne se mi svěřil, že něco takového zkouší a tak jsme to spolu zkusili. Nejprve do různých stylů, jako je breakbeat a drum´n´bass a pak samozřejmě reggae. Zpětně vidím, že to k tomu směřovalo, což bylo asi taky tou dobou, protože vrchol taneční scény si vyžadoval svou specializaci. Dnes je to naopak – lidi jsou tak zmlsaní, že DJ musí střídat styly celou noc, aby se jim jednou zavděčil alespoň na tři minuty. Kryshpeena jsem pak potkal v klubu Wakata, kam chodil odpoledne cvičit, a tak jsem ho pozval, ať si s náma přijde zahrát v neděli do Akropolis, a z toho postupně vzniknul Pro Soundsystém. Tehdy bylo samozřejmostí, že spolu s náma hráli i další dva, tři muzikanti, ale dnes už hrozně klesla ochota promotérů dávat peníze na něco extra. Umřelo to na peníze a skutečnost, že CD hraje stejně dobře jako DJ.
Větší pestrost a živost tedy stojí hlavně na vůli promotérů?
Nechci jim nic vyčítat, protože to samozřejmě začíná u těch lidí, kteří velice neochotně vyndávají padesátikorunu, aby se dostali na placenou akci… Začíná to tedy u každého z nás. Nechci tu nikomu kázat, jsem pro naprostou dostupnost hudby a stahujte si, co chcete, ale druhá věc je znát hranici, kdy můžete nějaké peníze hudbě věnovat, ať už za živý vystoupení nebo CD. Je třeba to trošku podpořit a nevypalovat na 100%, protože vidíte, že z toho ty lidi nezbohatli, ale umožní jim to přežít.
Díky za rozhovor
Lomesh
foto: Mad Reefer
links: www.liquida.cz / www.prosoundsystem.cz
