V roce 1935 propukla ve východní Africe válka mezi Itálií a habešským císařstvím (dnešní Etiopií). Fašistický diktátor Mussolini napadl poslední skutečně nezávislý africký stát ve snaze rozšířit své koloniální panství (celá Afrika již byla dávno rozparcelovaná mezi Velkou Británii, Francii, Belgii, Portugalsko a Španělsko) a rozvířil tak konflikt, který od podzimu 1935 do jara 1936 poutal pozornost světové veřejnosti. Ovlivnil i stát uprostřed Evropy, Československo.
Dotkl se několika desítek československých státních příslušníků žijících v Habeši, ale i našich politiků, kteří se v rámci mezinárodních vztahů pokoušeli o řešení konfliktu, či alespoň o ´zaujmutí stanoviska´. V neposlední řadě působil na širokou veřejnost, která se o něm denně dočítala na čelních stranách novin. Inspiroval i lidové umělce, neboť konflikt se stal námětem humoristických skečů, hudebních skladeb a dokonce i jedné, poněkud přitroublé divadelní hry. Pro obyčejného Čecha byl habešský konflikt svého druhu unikátní záležitostí, neboť díky němu se poprvé v našich dějinách neobyčejně zvedlo povědomí o africké kultuře, tradicích a zvyklostech.
Geografická vzdálenost mezi Českem a Etiopií logicky dlouho omezovala vztahy či dokonce jen povědomí o existenci afrického státu na minimum. Teprve v 18.století se několika českým misionářům podařilo proniknout do nitra Habeše a podat o tom zprávu. Patrně prvním moderním cestovatelem a jedním z vůbec prvních Evropanů, který za dobrodružných okolností procestoval v letech 1880 až 83 celou Habeš a setkal se i s císařem Yohanessem IV., byl náš krajan Antonín (Anton) Stecker. Stecker pracoval ve službách německého (nikoli rakouského) císaře a většinu svého krátkého života se pohyboval v německém jazykovém prostředí. Články o Habeši publikoval ovšem i v Grégrových Národních Listech.
Oficiální historie vztahů mezi Československem a Habeší se píše od roku 1926, kdy na základě dohody převzalo zastupování československých zájmů v Habeši francouzské velvyslanectví v Addis Abebě. Později zde přibyl i důvěrník Ministerstva zahraničních věcí ČSR, který zpracovával pasovou agendu. V Addis Adebě a v okolí žilo asi pět desítek Čechů, kteří se zabývali nejvíce obchodem a zemědělstvím. Náš krajan Karel Olbrych vlastnil v Addis Adebě i tamní cukrárnu. Habeš představovala perspektivní trh zejména pro české zbrojovky. Na přání habešské vlády a též pod tlakem našich krajanů v Addis Adebě podepsal v roce 1934 československý velvyslanec ve Francii Štefan Osuský za Československo mezivládní dohodu, která předpokládala zřízení zastoupení na úrovni vyslanectví, avšak československý parlament ji nikdy neratifikoval a k jejímu naplnění tak nedošlo. Po Mussoliniho vpádu takový krok ztratil na smyslu a českoslovenští politici si to dobře uvědomovali. Ostatně ohledy k Itálii a nepochybně i ne zrovna prioritní postavení Etiopie v rámci naší zahraniční politiky stály za otálením, kvůli kterému nedošlo k ratifikaci výše zmíněné smlouvy.
Nejpozději od roku 1934 muselo být i vnějšímu pozorovateli zřejmé, že se vztahy mezi Itálií a Etiopií vyostřují. I v českém prostředí se objevují knihy, které českému publiku přibližují východoafrickou zemi a osvětlují pozadí jejího mezinárodního postavení, zejména vztahů s Itálií, zatížených historií neúspěšného italského vpádu a zejména ponižující porážky od ´barevného národa´ u Adowy v roce 1896. Přední světový odborník na problematiku Orientu prof.Alois Musil tehdy napsal studii Lev ze kmene Judova. Zcestovalý Musil částečně čerpal z vlastních zážitků, ale zejména z působivé pramené základny a jeho pohled nezapřel sympatie s africkým národem. Tato knížka (mimochodem věnovaná tehdejšímu ministru zahraničí E.Benešovi) zůstává fascinujícím dokumentem, byť v nejdůležitejší věci, tj. v předpovědi budoucích událostí, se Musil nemohl mýlit více. ´Proč by si (Itálie) celou Habeš nepřivtělila, buď jako protektorát nebo jako provincii? Pokusila se o to se souhlasem Velké Británie, avšak s výsledkem, k jakému žádná jiná koliniální velmoc nedospěla. Byla na hlavu poražena od toho, koho chtěla chránit a nezbylo jí, leč uznati nezávislost zaostalého státu afrického. Bude svůj pokus opakovati? Sotva, poněvadž Velká Británie nikdy nedovolí, aby se Itálie v Habeši usadila. Časy se změnily. Dnes ji nepotřebuje (jako vyvážení francouzského vlivu pozn.autora) a nejraději by ji z východního pobřeží afrického vytiskla.´ Víra v pozitivní úlohu Velké Británie je ostatně refrénem, který v československém dobovém diskurzu zazní ještě mnohokrát.
Jak Duce stupňoval své požadavky, vzrůstalo napětí i mezi československou komunitou v Etiopii. Vojtěch Kalvoda, jeden z jejích nejváženějších členů, líčil ve svém dopise z léta 1935 atmosféru takto: ´Válka Habešsko-italská jest neodvratná. Bude to odplata za Aduu (Adowu pozn. autora), kde vojska Menelika na hlavu porazila armádu italskou.Jak z věty vidno, vidíte již, co soudím o výsledku.´ O roli Velké Británie si Kalvoda nečinil nejmenších iluzí. ´Dnes se Anglie stále oficiálně chvástá ve jménu humanity k černé rase, ale myslím, že neoficiálně již vyjednávají, kterou část západní Habeše dostanou.´
Samotné zahájení války se očekávalo, byť o několik dní později. Pro všechny hlavní česky píšící deníky na pravici i na levici se jednalo o zprávu dne, která dominovala i v následujících dnech a z centra pozornosti ji nevystrnadily ani zprávy z Balkánu, kde v Jugoslávii a zejména v Řecku docházelo k významným změnám ve vládě (v podstatě k převratům). Na prvních stranách se objevovaly zprávy z bojišť, často doprovázené fotografiemi etiopských vojáků a jejich velitelů. V přílohách denních listů se hojně psalo o kultuře Habešanů, o geografii a národnostním složení východoafrické země. Zatímco veřejnost hltala informace o krajině, která pro ni musela mít vyloženě senzační a exotický nádech, vláda se v rámci mezinárodních struktur zapojila do vyjednávání. Situaci komplikovala tradičně neurovnaná situace ve vládě (v klíčovém období se právě měnilo předsednictví vlády mezi dvěma agrárníky Malypetrem a Hodžou), otěže však zdá se držel alespoň zkraje pevně v rukou ministr zahraničních věcí a prezidentský pretendent Dr. Edvard Beneš.
Ten se ve svých pamětech líčí jako státník, který se na půdě Společnosti národů (předchůdce dnešní OSN) rozhodně stavěl proti italské fašistické agresi a hořce se zmiňuje o zuřivých útocích české pravice. Ve skutečnosti to je bohužel jen další z legend, které o sobě a svých politických protivnících šířil. V reálu nejlépe postoj Benešův a celé vlády vyjadřují jeho vlastní slova z expózé ke konfliktu, které vyslovil v poslanecké sněmovně 5.11.1935: ´Naznačil jsem již, že nemáme ve sporu samém žádného ani přímého, ani nepřímého zájmu, že se tudíž do sporu nevměšujeme, a o vzájemných požadavcích a výtkách (jedné nebo druhé strany) se nevyslovujeme. Pokud do sporu přímo nebo nepřímo budeme zasahovat, bude to jen na základě našeho členství ve Společnosti národů, na základě Paktu, jejž jsme jako zakládající člen Společnosti národů a jako hlavní svou smlouvu, spoluurčující také linie naší zahraniční politiky společně s mírovými smlouvami podepsali a ústavně schválili. Její závazky, jako závazky každé námi podepsané smlouvy, budeme loyálně respektovat a plnit.´
Ještě otevřeněji se před samotným vypuknutím války v interní diskuzi na ministerstvu zahraničních věcí vyjádřil jeden z Benešových nejbližších spolupracovníku (a posléze jeho nástupce) Kamil Krofta: ´Nás zajímá habešský konflikt jedině svým ohlasem na evropskou politiku… Je to důležité, poněvadž zvláště v poslední době Itálie podstatně změnila svou politiku v příznivém směru k nám a vůbec k Malé dohodě… I když nebudeme postupovati společně s Itálií, nemůžeme ji odpuditi´
Československo se zkrátka nehodlalo exponovat ve prospěch Habeše. Plnilo sice mezinárodní sankce, ale ty byly bezzubé a jelikož dopadly na oba účastníky konfliktu, škodily paradoxně více Etiopanům. Za jejich rámec se nešlo, již s ohledem na důležité hospodářské vztahy s Itálií. S tímto postojem byla srozuměna celá politická scéna od státotvorné pravice po levici. Jakási diskuze probíhala pouze v otázce sankcí, ale i tam se jednalo spíše o technické záležitosti než o jádro věci.
Tato reálpolitika by nás neměla pohoršovat. Beneš si velmi dobře uvědomoval choulostivé postavení Československa ve střední Evropě, zejména v souvislosti s narůstajícím seběvědomím nacisty ovládaného sousedního Německa. Příkazem dne bylo hledat spojence ber kde ber. Vlastní košile byla jemu i jeho vrstevníkům zkrátka mnohem bližší, než hodně vzdálený habešský kabát. Svou úlohu tu sehrávaly i rasové a kulturní předsudky. (Nejsilnější vládnoucí straně nakloněný deník se například na konto Habeše nechal slyšet: ´Sem bude muset přijít provésti její pacifikaci, zavésti právní řád a vůbec uplatnit všechny vymoženosti a dobrodiní kultury a civilisace jedině bílá rasa.´ ). Habešský konflikt je tak pro nás prímárně mimořádně zajímavým zrcadlem tehdejší české společnosti a nepřímo hodně prozrazuje o jejím rozvrstvení a názorech, jako i o vztahu k mimoevropským národům a kulturám.
Do jejích temných zakoutí, přímo do hlubin duše obskurního českého fašisty nás zavede například pamflet Václava Valeriána Itálie a Habeš, narychlo spíchnutý a vydaný v létě roku 1936. Již slova úvodu psaného podivným křížencem češtiny a slovenštiny (že by ona mýtická, Masarykem vysněná ´českoslovenština´?) naznačují, odkud vítr fouká. ´Sleduješ-li vážený čitateli veškerý tisk v naší Československé Republice, který referuje o světových událostech dnes musíš uznati, že tento tisk tebe mylne (sic!) informoval… Vydáváme túto (sic!) brožuru, aby i náš národ byl informován o skutečnosti a přitom uvažoval o tom, proč tisk takto národ zaváděl a přijdeš k tomu poznání, že tisk není v rukách národa, ale kapitálu mezinárodního židovstva, proto musí být národ informován tak-jak si to mezinárodní žid přeje, aby národy mezi sebou rozeštval. ´
Takto vyhrocená fašistická ideologie byla sice v rámci československé společnosti přeci jen okrajovou záležitostí, ovšem i státotvorná pravice se dopouštěla některých ´pozoruhodných´ výroků. Takto se mohli například čtenáři Národní Politiky (deník Národně Demokratické Strany) dočíst v komentáři ´Co tě nepálí, nehas´ názor redaktora dr.Nikolau (mimochodem předsedy Vlajky): ´Kdyby neběželo o fašistickou Itálii, jak zdůraznil nový italský velvyslanec při své nástupní audienci u našeho prezidenta, mlčelo by mnoho rozhorlených členů ´Společnosti Národů´. Mlčela by zednářská tajemná klika (to je nevyslovený, leč nepokrytý antisemitismus pozn.autora), mlčela by Druhá a Třetí internacionála. Uvažme, jak by byly tyto hlasy jako zařezány, kdyby např. Sověty napadly Afgánistán (!)!´ O světovém pořádku a roli neevropského obyvatelstva měl Nikolau jasno: ´Ostatně odčiněním Aduy (Adowy) ulehčí se všem koloniálním státům, protože vítězství Menelikovo před 40 lety příliš vysoko zdvihlo pýchu Habešanů vůči všem Evropanům. A tuto pýchu a slovo opovržení, jež dovoluje s cizími příslušníky jednat docela libovolně, konstatuje každý příchozí do ´čeného království´.´
Čtenářská struktura Národní Politiky zahrnovala zejména městskou maloburžoazii, tedy vrstvu společnosti, která je nejnáchylnější pro onen mix zpravodajství, který není vyloženým bulvárem, ale nejedná se ani o seriozní žurnalismus. Národní Politika ze všech hlavních česky psaných deníků poskytovala nejrozsáhlejší zpravodajství o konfliktu, včetně původních zpráv z bojiště. V jejich rámci se nemohla ubránit přirozenému soucitu s Etiopany. Trpěla však potřebou jakéhosi vyvažování. Popisy použití zbraní hromadného ničení včetně bojových plynů proti chatrně ozbrojeným Habešanům (i vyloženě proti civilnímu obyvatelstvu) tak ´povinně´ doplňovaly stížnosti Italů na Habešská zvěrstva (povýtce vesměs vymyšlená).
Příznivci hlavní pravicové síly, Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu alias Agrárníků, se na stránkách svého deníku Venkov mohli dočíst něco podobného, avšak přeci jen uhlazeněji. ´Měli jsme pochopení pro existenční zájmy italské´ psal například Dr.Crha ve svém resumé k zahraniční politice ČSR v roce 1935. ´Je dnes nesporné, že diplomatickou cestou mohla Itálie dosáhnouti více, než co draze nyní vykupuje krví a těžkými obětmi materiálními i morálními. Máme plné pochopení pro italský národ, jemuž nepřestaneme být vděční za pohostinství a pomoc, poskytnutou za války naším legiím. Jsme si však vědomi toho, že Evropa prodělává těžkou krisi a potřebuje pevného systému kolektivních záruk bezpečnostních. Jsme pro vzájemnou pomoc a pro mír.´ Na stránkách Venkova ovšem publikoval i již zmíněný Alois Musil. Jeho texty měly vesměs podobu jakéhosi dementi, ve kterém napravoval názory ostatních redaktorů. Musil, přestože velmi cenil Haile Selassieho a přes veškerou snahu po objektivitě zjevně stranil Habešanům, vnímal jako rozhodující pozitivní činitel konfliktu Velkou Británii.
Tuto víru sdílel i s většinou nekomunistických levicových a středových intelektuálů, majících blízko k Hradu (tehdy právě ze zdravotních důvodů odstupoval prezident Masaryk a nahradil jej jeho žák Beneš). Tak například A.L.Kaiser z liberálního hnutí Volná Myšlenka ve své knize Boj o Habeš z konce roku 1935 píše: ´Ryzí idealismus vtělený do základů organisace Společnosti národů by sám o sobě nezvítězil na imperialistickým násilnictvím a nad vražednou troufalostí novodobých fašistických conquistadorů´. Habešské kmeny bojují též za zájem velké Anglie – a to je důvod k nadějím, že mezinárodní spravedlnost, na jejichž ochranu se vztyčila velmoc ovládající moře a trhy – na konec zvítězí.´ Některé Kaiserovy formulace by dnes vyvolaly rozruch mezi strážci politické koreknosti; a to i v momentech, kdy vyjadřuje podporu habešské věci: ´Národ, třebaže by byl zaostalý a polobarbarský, bojuje-li za svoji nezávislost a svobodu – zasluhuje obdivu. ´
České katolictví se z logických důvodů stavělo spíše za Itálii. Ovšem i tady zazněl občas hlas, který hovořil ve prospěch (či alespoň objektivně) Afričanů. Misionář A.S.D.W.Müller, pravděpodobně československý Němec rodem z jižní Moravy , se podělil o své zážitky v knize Habeš a její osud. Müller si v mnoha ohledech počíná jako naivní až natvrdlý katolík, zejména ve vztahu ke koptské církvi. Na druhou stranu ovšem neváhá vystoupit na obranu Habešanů. K Italy často zmiňovanému problému otroctví v africké zemi má kupříkladu až nečekaně sociálně-uvědomělý komentář: ´Otroctví bylo v zemi od nejstaších dob až do našich dnů a v celém vzdělaném světě, zvláště v anglických novinách bylo ostře odsuzováno; ale pro spravedlnost sluší připomenout, že v Habeši též. Je pravda, osud otroků je smutný a mělo by se této věci věnovati více pozornosti, ale budiž připomenuto, že tento nemrav, který až do polovice minulého století od vzdělaných bělochů byl trpěn a prováděn, a že osud mnohého otroka v Habeši není o mnoho horší než některého dělníka ve vzdělané Evropě.´ Upřímný zájem o habešský lid dokládá i popisem lidové kultury a slovesnosti. Uveďme si na ukázku jedno amharské přísloví: ´Dosud nikdo své srdce neviděl a přec každý věří, že má dobré srdce.´
Logicky nejvíce sympatií získávali Habešané na levici. Obě sociálně demokratické strany, česká i německá, ve svých listech brojily proti fašismu, avšak k výslovnému odsudku Mussoliniho vpádu, natož k aktivním protiválečným demonstracím nedošlo. Slovy sociálně demokratického předáka Antonína Hampla, strana souhlasila ´se stanoviskem naší vlády ke konfliktu italsko-habešskému.´ Jinak řečeno: trochu pohoršení, ale hlavně se do ničeho nezamotat.
A tak jedinou stranou, která na stránkách svých novin a ústy svých představitelů vybízela k aktivnímu vystoupení proti italskému agresorovi a internacionální pomoci Habeši, byla KSČ. Komunisté v rámci Internacionály podporovali mezinárodní řetěz stávek namířených proti Itálii. A mladí sympatizanti strany šířili pamflet Habeš a my, v němž – v té době věc nevídaná- staví sebe na roveň Afričanům a v duchu teorie o nedělitelnosti svobody říkají: ´Bude hořet i u nás? V této otázce je skryto ono velké pouto společného nebezpečí, jež tě pojí s habešským lidem a s Tobě věkem rovnými v něm – s mladými Habešany.´ Autor pamfletu rovněž rýsuje spojnici mezi Mussolinim a českými pravicovými politky Jiřím Stříbrným (původně národní socialista, po roztržce s Masarykem koketoval s fašismem), Jaroslavem Preissem (´bankéř Republiky´, ředitel Živnobanky a předseda Živnostenské strany) a Karlem Kramářem (v té době už poněkud senilním národním demokratem, který provokativně sem tam ztratil dobré slůvko o fašismu). Zároveň by to nebyli komunisté, aby v tomto sešítku neagitovali ve prospěch státu, který jako první na světě ´vyřešil všechny národnostní a rasové otázky´ – Sovětského Svazu…
Z novinových titulků se však stěží dočteme o hovorech, které o habešské válce vedli ´obyčejní lidé´. Můžeme si však leccos domýšlet. Zdá se, že Habeš byla nakrátko velmi frekventovaným tématem. Svědčí o tom komediální výstupy s oblíbenou hláškou ´Kam se hrabeš, na tu Habeš´ (ta byla ovšem mnohem starší a objevuje se již v souvislosti s první italsko-habešskou válkou a bitvou u Adowy). Jmenovala se tak i divadelní komedie Josefa Maria Veselského. Humor v ní je hrubozrný, určený pravděpodobně pro maloměstské ´paničky´. Něco takového se nemohlo hrát příliš dlouho. Námět je prostý a plný klišé. Přitroublý obchodník nakoupil pomeranče v Itálii a ty mu v důsledku mezinárodních sankcí uvízly a hnijí v přístavu. A ano, obchodník má dceru na vdávání. A ano, dceřin nápadník situaci vzdor mnoha peripetiím a záměnám vyřeší a získá požehnání otce své milované… Psychologickým rozborem oné slátininy však přesto můžeme dojít k některým závěrům. Obchodník je rozhořčený, že kvůli ´nějakým divochům´ tratí životní úspory. V jeho okolí se mu všichni posmívají, ne snad protože obchodovat s ´Itálií´ by bylo chucpe, ale jelikož má zkrátka smůlu. A bystrý mladý muž situaci vyřeší sice bravurně, ale bez jakéhokoli morálního poučení. Opakuji ovšem, že se jednalo o lidovou situační komedii, nikoli o náročné drama.
Nebyl to jediný pokus o humor, který válka v Habeši v Československu inspirovala. Například České slovo přineslo následující anekdotu: ´Válečný dodavatel: Stal se nám při poslední dodávce malér. Habeši jsme poslali granáty a Itálii šrapnely.´´A to nic, oni si to už mezi sebou vymění.´
Psalo se hodně o Habeši i okolních státech. Popisovala se africká kultura, mluvilo se o tamní historii a národech. Většinou s poněkud senzačním nádechem exotična. Zejména v prvních měsících konfliktu si čtenáři novin dosyta užili fotografií kmenových náčelníků, etiopských vesnic a chrámů. S obzvláštní radostí se psalo Češích, kteří měli s Afrikou co dočinění. Občas to nevyznívalo zrovna věrohodně. Jakýsi Konvalinka, koňák od Jánských Lázních o sobě třeba tvrdil, že byl kočí na voze Haile Selassieho při jeho císařské korunovaci…
Habešská válka pochopitelně nezaujala jen dospělé, ale i děti. Podle časopisu Mladý Svět žáci základní školy na jedné z pražských periferií při slohové práci do jednoho vyjádřili touhu jet do Afriky pomoci Habešanům. Jeden chlapec se doslova vyjádřil: ´Habešanů je mi líto, poněvadž mají jen kudly a oštěpy, kdežto Italové tanky a letadla. Kdybych byl bohatý, koupil bych Habešanům letadla, aby se mohli bránit.´ Zdá se, že podobná náklonost byla rozšířena mezi nejmenšími obou místních národností. V převážně německém Šumperku se učitel na jedné měšťanské škole tázal žáků, zda-li jsou pro Habeš či pro Itálii a sborové ´Abessinien´ jej značně vykolejilo…
Habešská problematika taktéž dokumentuje český postoj k nebělošským národnostem, v tomto případě k černochům. V polovině třicátých let ještě naše noviny napravo od národně socialistického Českého Slova (k národním socialistům se řadil i ministr, později prezident Beneš) běžně používaly slovo ´negr´. Zde byl velmi patrný rozdíl např.v sociálně- demokratickém Právu Lidu, které o problémech nebělošských národů psalo s mnohem většími sympatiemi. Myšlenka všeobecné rovnosti ras byla velké části společnosti cizí, jak ukazuje například článek ´Jen se zdravým rozumem´ z Národní Politiky: ´Co však vidíme u nás? Mladí naši intelektuálové, kteří snad poznali několik zástupců barevné inteligence, buď při náhodném setkání se, nebo někde na studiích, anebo své poznatky mají vyčteny z knih a více méně exotických románů, horují pro svobodu a zrovnoprávnění barevného lidu a při tom vůbec nemyslí na budoucnost bílé rasy, které tím i sobě kopou hrob.´
Ovšem i u nás se našli dva stateční idealisté, kteří aktivně zasáhli do bojů jako vojenští poradci habešské armády. Jmenovali se V.Breyer a A.Parlesák. Adolf Parlesák (mimochodem prastrýc cestovatele a spisovatele Vladimíra Plešingera) o svém angažmá dokonce napsal dechberoucí knihu Habešská Odyssea. Parlesák neskrýval svou náklonnost k Habešanům a odpor k fašistické Itálie. Po zhroucení Habeše zemi narychlo a se slzami v očích opustil.
Ozvěny bojů, respektive jejich konce, zazněly i v Praze. Redaktor nejznámnější politicko-kulturní revue Přítomnost Ferdinand Peroutka nebyl zrovna fanatik morálního absolutismu. ´Ať se v Habeši stalo cokoliv, hlavním úkolem Evropy zůstává organizovat obranu a přesilu proti možnému německému útoku. Je někdo tak statečný, aby se odvážil říci, že je lhostejno, na čí straně by stála Itálie v zápase, k němuž se schyluje? A není-li to lhostejno, jednejme podle toho. Vše ostatní je podružné. ´
Připouštím, že je možno se rozhodnout jen s ruměncem na tváři. Ale ani to nás nezbavuje povinnosti rozhodnouti se. Evropa si patrně bude musit říci: byli jsme příliš slabí, abychom udrželi mír i v Africe; dali jsme Společnosti národů příliš daleké cíle a příliš mnoho jich; ale musíme být tak silní, abychom udrželi mír v Evropě nebo aspoň útočníka porazili; tomu se musí všechno podřídit – i naše citlivost morální.´ Stát se podle této teze zařídil a v dubnu 1938 uznal italský zábor Habeše. Úvaha ´jak moc si tím pomohli´ by už byla samozřejmě námětem na jiný článek…
*Ferro
