Bunny Wailer odešel na Zion. Takovéto téma je zřejmě nejlepší psát ještě v dozvucích prvotního šoku ze zprávy, která je pro nás tady dole nepochybně smutná – ale pro cíl jeho cesty patrně zcela opačná. To, co by totiž s odstupem a časem na promyšlení mohlo znít pateticky, a zároveň se bez toho upřímné vyznání neobejde, vyzní pod vlivem emocí z náhlé zprávy docela přirozeně.
Sedám proto sotva dvě hodiny poté, co se ke mně zpráva donesla, ke klávesnici a píšu to nejspontánnější a nejosobnější vyznání jménu, které s sebou neslo takovou osobnost, takové srdce, ducha a takový muzikantský projev jako můj milovaný Bunny Wailer. Ano, chci o něm psát především v rovině osobní, mým cílem a touhou v tuto chvíli není biografie, diskografie ani jiná faktografie, proto jí zde nezazní mnoho. Já chci především vyjádřit vděk a pokud mi v tom některá fakta mohou pomoci, nechť tu dostanou prostor, aby pomohly dokreslit mé svědectví o tomto pro mě tak důležitém člověku. Zároveň však nepochybuji, že, ač se jedná o pojednání mé osobní, vnitřní, neřku-li intimní, jistě se v něm najde nejeden fanoušek Bunnyho, The Wailers a vlastně reggae vůbec. Přestože jsem totiž neměl tu čest potkat se s ním osobně, natož se s ním znát, nejsem patrně zdaleka jediný, kdo písně vnímá jako silné médium pro předání vnitřního vyznání autora svým posluchačům – a ačkoli jsem Bunnyho viděl naživo jedinkrát v životě, nepochybuji, že se mi skrze svou hudbu vyznal přesně tak, jak chtěl a předal mi vše, co potřeboval.
Bunny Wailer – přestože o něm většina světa ví především ze spojení s Peterem a Bobem, jedním z Wailers, stojícím poněkud ve stínu svých slavnějších bratrů, pro mě nebyl nikdy „tím třetím z nich“. Ba ani na onom koncertě v Kolíně nad Rýnem v červenci 2009 nepřišel na podium nikdo „místo Boba Marleyho“ – přišel Bunny Wailer, zcela svébytná, hluboce duchovní a svou jedinečností vynikající osobnost, která se rovným dílem podílela na budování chrámu, kterému můžeme říkat třeba reggae & rastafari culture.
Jenže toto vnímání Bunnyho osobnosti nepochází jen tak z ničeho – čím si jej tedy vysloužil? Zcela na úvod bych chtěl říct, že Bunny pro mě byl a vždy bude především symbolem ikonického, mimořádně podmanivého pěveckého výrazu i barvy hlasu, a neméně též smyslu pro takřka absolutní mír a lásku v písňových motivech, textech a aranžích. Jeho zpěv i tvorbu pro mě charakterizují především dva rysy: podmanivé, mírumilovné naléhání a obří dávka něhy. Vedle vlastních písní ze své sólové dráhy je to pak bezpočet backvokálních partů, kde jej slýchám především ve vyšších, pro něj typicky příjemně „zakulacených“ polohách. Je těžké jmenovat konkrétní písně a nechat ostatní nezmíněné, ale kdykoli na toto pomyslím, vybaví se mi zcela bezpečně ze staré Wailers produkce třeba píseň „Do It Twice“, kde Bob zpívá „One more thing I’d like to say right here“ a vokály odpovídají „Baby, but you just won’t let me“, z čehož jsem vždy naměkko.
Rád bych s dovolením ještě chvíli zůstal u konkrétních hudebních momentů, které mi přijdou hodné vyzdvižení, ačkoli musím nesnadno vybírat. Ze starých Wailers bych chtěl určitě zmínit Bunnyho písně Riding High, Treat You Right či celkem neznámou Tread Alone. Zůstanu-li u písní s hlavním vokálem právě od Bunnyho, pak značné místo v mých uších i srdci mají dvě „jeho“ (autorem je totiž oficiálně Jean Watt, což údajně není nikdo jiný, resp. jiná, než Judy Mowatt (!) pecky s atributem „nebeské“ Hallelujah Time a Pass it On. Zejména ta druhá je díky podmanivosti své atmosféry a „message“, pod jejímž vlivem se chce člověku zbytek světa už jenom milovat a léčit, nepochybně jedním z mých top songů hudební historie vůbec. Ale nechme si ji až na samotný závěr.
Přišlo rozcestí The Wailers a z něj jako jeden z ikonických plodů vznikl „Muž s černým srdcem“ aka sólo debut Black Heart Man (1978 Island Records). Jednoduše nádherná deska s písněmi takového toho druhu, který když ráno kousek slyšíte, už jej nedostanete do večera z hlavy. Řada z nich se stala reggae evergreeny a těžko se mi zde vybírá jen několik z nich. Protože však rád připomínám písně, které mi přijdou pozapomenuty, vyzdvihnu zde třeba pro Bunnyho typicky jemnou Fig Tree, refrénem překvapivě strhující Bide Up, doslova výpravnou This Train, mystickou Reincarnated Souls a samozřejmě asi vůbec nejslavnější Bunnyho píseň, sladkou Dreamland, kterou zde nahrál znovu, s uhlazenějším zvukem obohaceným o příjemně dokreslující motivy (předpokládám klávesové) na pozadí zpěvů. Nepochybně pozoruhodným rysem této desky je účast všech původních Wailers, a to jak na nástrojích, tak právě na backvokálech. Kromě nich se na albu podílela ještě taková jména jako Robbie Shakespeare, Chinna Smith, Winston Wright či ti z nejslavnějších dechařů Jamajky.
Slíbil jsem, že nebudu psát faktografii, proto nechci příliš hromadit informace z diskografie, přesto bych však rád zmínil ještě několik hudebních momentů, které bych si moc přál, aby tu mezi námi žily dále. Hned rok po Blackheart Man přišla další silná deska, a sice Protest, která opravdu v některých momentech vyznívala trochu militantněji (Get Up Stand Up, Johnny Too Bad), nicméně Bunny svůj typický rukopis nechal plně vyniknout v písních jako Quit Trying, Scheme of Things, Wanted Children, a zejména pak v klasice Who Feels It.
Rád bych se zastavil ještě u jedné desky, která dle mě neprávem patří mezi ty méně známé. Možná je to dáno i tím, že jsem všechny tři, o kterých zde píši, postupně nakoupil na přelomu milénia v jednom plzeňském DJ vinyl shopu, a tedy měl tehdy opravdu hodně prostoru naposlouchat je do detailu a uvědomit si plně jejich sílu. Na mysli mám album Liberation nahrané v letech 1987-89. Je to nahrávka, do níž se očekávatelně promítají syntetické zvuky typické pro 80s, ale na jejich pozadí spolehlivě pumpují nekompromisní riddimy s hutnou basovou linkou.
Znalci reggae budou patrně dobře znát úvodní Rise and Shine, znalci Bunnyho koncertů pak naopak závěrečnou Baldhead Jesus. Mne od prvního poslechu hodně oslovila píseň Botha – The Mosquito, zejména velice pěkně gradujícími harmonickými postupy (podobně stavěnou harmonii nacházím dokonce například v Nohavicově Muzeu!). Tato deska velmi silně akcentuje mezinárodní shodu na deklaraci a střežení lidských práv, což Bunny potvrzuje nejen jejím obalem, který je v podstatě přetiskem Všeobecné deklarace lidských práv, ale také vlastními tematickými promluvami na začátcích či v průběhu některých písni. Co se týče hudebníků, jde zde opět o mimořádnou přehlídku ikonických jmen.
Za skvělé považuji, a je to tak v hudbě běžné, že originální autor se nechává ve svých písních průběžně posluchačům poznávat, a to právě něčím, co můžeme nazývat „typickým rukopisem“, takové to, podle čeho si už po pár taktech zpěvu řeknete „no jasně, to je přesně on“. Takových písní tedy i u Bunnyho najdeme bezpočet – z mých oblíbených nemohu neuvést například Love Fire, Bright Soul, Stay with the Reggae, Struggle, Rockers a… Ne, už dost! Dopřejte si poznat, nebo neustále zas a znovu léčit a obohacovat dny a duše své i svého okolí velkým, ale hlavně krásným a láskyplným dílem, které dalo smysl životu tohoto velkého muže.
Díky, pane Neville, je mi smutno, ale raduji se, že jsme Vás tu mohli mít a věřím i doufám, že jednou… Inna di Kingdom of Jah, tak jak to zpíváte v písni, kterou jsem začal a jejíž citací i končím…
\* Jahtecky / Radio Rastafari
Be not selfish in your doings, pass it on.
Help your brothers in their needs, pass it on.
Live for yourself, you will live in vain,
Live for others, you will live again – in the Kingdom of Jah man shall reign,
Pass it on.
What’s in the darkness
Must be revealed to light.
We’re not here to judge what’s good from bad
But to do the things that are right…
https://www.youtube.com/watch?v=R2rmFRHhwoA
https://www.youtube.com/watch?v=b84XPLHcGjQ
