Konglomeira sound systém (F), sista Ifua & Shanti, Rizla, Don Quichote (D), Bingi Dem, Beatz Smokin Weedz, Aphrikka Nattynational, Gardenzitty, Dr. Kary, Tiana, & DJs Anděl, Baltazar a Yukimura (CZ)
Festival Free Open Vision Air (FOVA) se uskutečnil o srpnovém úplňku na stráni mezi poli u Holubic na dohled hory Říp a Kralupského předměstí. Uspořádali jej DJs Suki & Rollabom, kteří se pro tuto akci nazvali Simba Vibes. Myslím si, že nastavili letním akcím laťku pořádně vysoko. Možná ale není úplně na místě srovnávat ten víkend s ostatními, protože tu šlo o akci svého druhu v českých zemích pořádanou poprvé. Ideou totiž bylo uspořádat free festival, kde by se propojil duch svobody a nezávislosti, známý z free techno parties, s libozvučnější hudbou.
Se zákulisím příprav reggae meetingu nejsem příliš zevrubně obeznámen, vím ale přinejmenším to, že nebylo vůbec snadné najít místo, kde by mohl proběhnout pohodlně a zároveň legálně. Nejapné argumenty starostů typu „spálil jsem se s technem, nepovolil bych to v obci, ani kdyby přijel Kája Gott“ vyřadily ze hry nadmíru příhodné Iokality poblíž vodních ploch. Stráně a louka nedaleko Holubic ale nakonec posloužily tomuto účelu více než dobře. A vím také, že kromě počasí a zarputilých starostů stál v cestě zdárné organizace i stávkující hardware a nenaložení dopravní policisté.
Třetího srpna mívám narozeniny a třetího srpna začínal festival… hezká shoda, až se skoro zdráhám věřit tomu, že náhod. Bylo mi více než jasné, že na Letní filmové škole v Uherském Hradišti zanechám své přátele výborným filmům a vydám se na severozápad, protože jsem se už nemohl dočkat začátku festivalu. Moje přítelkyně zprvu váhala, že by přijela až v sobotu, ale zviklána mou rozhodností nakonec vyjela se mnou už v pátek v podvečer a nelitovala.
Po týdnu veder přišel v pátek déšť. Nejdříve lehká půlhodinová odpolední sprška, načež se udělalo zase krásně a slunečno, až to vypadalo, že i o víkendu bude stejně jako přes týden. Ani mě nenapadlo si s sebou brát něco proti dešti, natožpak se dívat na předpověď počasí. V autobuse, který jel každou hodinu z Dejvické, jsem už maně tipoval, kdo ze spolucestujících jede na akci a kdo ne. Cesta netrvala dlouho a když autobus zastavil v Holubicích, bylo už více než jasné, že sami nejedeme a že se z nás nikdo v neznámém terénu neorientuje. Zafungovala ale info linka, a tak netrvalo dlouho a k zastávce dochrchlala bílá škodovka s usměvavým navigátorem. Někdy tou dobou se nebe rozhodlo, že je tak právě čas vyvalit víc mraků a začít je ždímat. Nejdřív zvolna, takže jsme měli dost času obhlédnout sound systémové a barové vozové hradby a přilehlou louku suchou nohou. Out in the fields of ilence came Jah Iightning and thunder… hřmělo a blýskalo se, obloha měla barvu oceli a začaly padat první velké kapky deště V hájku naproti přes louku jsme složili bagáž pod mohutný dub, kam nepršelo, přestože tou dobou už všude kolem lilo jako z konve. Zleva vrněly generátory a vibrovala hudba a my se prodírali vysokou travou k zelenému čajovému stanu. Místečko se našlo – a od té chvíle, co jsme se tam uhnízdili, mi bylo jasné, že tahle akce je navzdory nepřejícímu počasí vyvedená. Musel jsem pravda překonat chuť do tance, ale alternativa k němu – poslech v pololeže při konvičce vynikajícího Ceylonu a šumění deště o plachtu nad námi – nebyla ani v nejmenším k zahození. Lilo vydatně a přesto byla atmosféra v čajovém karaváseraji taková, že jsem už po několika desítkách minut neměl větších obtíží smířit se s lijákem trvajícím třeba i celou noc. Hudbu bylo slyšet, ale nehrála příliš hlasitě, takže spolu s deštěm plynul i hovor.
Čajující osazenstvo provádělo nezřídka artistické kousky, když bylo potřeba překročit ležící a sem tam už klimbající kolegy, balancovat na jedné noze a hledat, kam šlápnout, nebo když bylo potřeba vzít tyč a nadzdvihnout plachtu, aby se z ní vylila voda, nebo dojít pro další nálev. Při jednom z těchto mini výletů jsem se dozvěděl, že jsou provozovatelé čajové vývařovny na podobné akci poprvé a že si dokonce ani nijak neříkají. Nechtělo se mi tomu zprvu věřit, vždyť všechno běželo tak, jako by nedělali nikdy nic jiného… Na stolcích udělaných z přepravek od léků (kdysi jsem takovou měl jako noční stolek – Kralupáci, máte deset bodů!-) poblikávaly svíčky, nad hlavou se pohupovaly lampiony a venku pomalu přestávalo pršet, až přestalo nadobro.
Ani nebylo kdovíjak mokro. Za chvíli se celý prostor hemžil podupávajícími rastamany i baldheady a před vozy sound systému Konglomeira se na mírně svažující loučce přihlížející rozestoupili do kruhu, v jehož středu se míhaly zapálené provazy, řetězy s fakulemi a tyče všech délek. Tou dobou se už nad krajinou snesla šedomodrá tma a tak byl uprostřed luk jediným zdrojem světla, kromě osvětlení opodál stojící aparatury, sám oheň. Ten rychle kroužil a splétal se v ladné tvary kruhů a smyček, uprostřed světelného obrazce člověk s tančícíma rukama a tichým, soustředěným výrazem ve tváři. Fakule a hořící provazy kreslily do tmy obrazce měnící se podle hudby, jednou plavné a hned zase rychlé, až se světelná trajektorie za nimi stékala v pruh záře.
Nad hlavou zářilo souhvězdí Lva, z beden zněl hlas velebícího krále králů a císaře císařů, vítězného Iva z kmene judejského… rytmus, DJs a tanečníci vzdávali hold Ietní noci, životu, spříznění a lásce. Rozprávělo se, popíjelo, pokuřovalo, pospávalo… Hudba se nepřestávala nést, měnila se jako kaleidoskop zvuků a noc zrála. V čajovém stanu už Ieckdo znaveně pospával, Sadám ale za pultem vařil další a další konvičky vynikajícího čaje. Šau Šin Food Systém stále obléhal hlouček hladovců a mlsounů. Všelijaké pochoutky tam měli, ale především si mě získala neskutečně dobrá ovocná bowle hned po první doušku.
Něco kolem třetí, když noc tepal DJ Kryshpeen a Dr. Kary frázoval o stosedm, jsme se s Kateřinou odebrali přes louku k hájku, kde už byla natažená houpací síť. Brzy jsme se už pohupovali ze strany na stranu, spokojeně pokyvovali hlavou a s pohledem do korun dubů a jilmů se položili do snu…
K ránu nás probudila Iehká sprška z Iistů a větví nad námi, přičemž tam, kde nebyly stromy tak husté, pršelo docela obstojně. Sbalili jsme věci a přesunuli se na ranní čaj pod zelený stan. Při čekání na konvičku jsem si naplno uvědomil, jak je tam příjemně. Samozřejmě tam nepršelo, ale cítil jsem se tam navíc jako doma, mezi svými, prostě jako bych byl u sebe doma s přáteli…
Hudba hrála jen z menšího systému, který byl blíž čajovně, a spíš zvolna. Mezi lidmi byly rozložené bubínky i velké bubny a Dalibor do rytmu improvizoval na melodiku, kterou jsme podle barvy překřtili na indigo, poté co si nikdo nedokázal vzpomenout, jak se řekne Iatinsky modrý. Přicházeli promoklí i suší a zanedlouho si každý našel právě ten buben, který mu seděl, a hudba zaznívající zvenku ustoupila hudbě bezprostřední, vznikající s radostí a Iehkostí. Kdo ví, snad to byly právě ty bubny a společné hraní, co přivolalo znovu Slunce. Zmoklí se začali sušit a suší se dali onde do tance, tu zas do rozprávění, spontánně vznikaly debatní i kuřácké kroužky, stejně jako partičky házející si s frisbee. Všude psi a tu a tam doutnající ohniště… Terén nebyl příliš rozměklý na to, aby se na něm nedalo tančit nebo žonglovat; což bylo jen dobře, protože ty devil sticky jsem si chtěl vyzkoušet už tenkrát na Židovských Pecích… U boku francouzského systému byl stánek Iidí kolem www.zonglovani.cz a v něm všechno možné od míčků a kuželů přes devil sticky a diabola až po tyče. Vlnící se figurky na ploše splývaly a i naprostí amatéři začínali věci přicházet na kloub, zatímco profíci pilovali ekvilibristické triky s netušenou Iehkostí a vysvětlovali ta kouzla i nám, Ievorukým. Staré rock steady a ska pecky nemohly být Iepším doprovodem.
Přijížděli noví a noví Iidé, atmosféra se plynule přenášela i na ně a místem panující duch všeobecného užívání si, radosti a tance je blahovolně přijímal pod svá křídla. Počasí usoudilo, že už toho bylo tak akorát, mraky protrhlo Slunce už nadobro a rozmixovalo je do roztodivných kobercovitých úvarů. Seděli jsme na stráni, před sebou náherné odpoledne plné krásných Iidí a nebylo co k tomu dodat, protože nechybělo zhola nic. Veselý rej popocházejících i slastně rozvalených lidí, tanečníků a tanečnic, zmatených psů a o nic méně zmatených dětí proudil a neutuchal.
S večerem a soumrakem se prostředek prostranství znovu proměnil v ohnivou tančírnu a všichni s obdivem přihlíželi té vizuální meditaci v pohybu, kterou doprovázela a inspirovala hudba. Zároveň se přelévalo obecenstvo od jednoho systému k druhému, buď jen po malých vlnkách, nebo skoro beze zbytku – na hardcore jungle se před menším systémem sevřel pevný a usilovně tančící šik, který se pak odléval vedle k roots reggae a dubu, až se odlil nadobro. Boiler bar plnil baIónky rajským plynem pro ty, kteří přijeli pozděii a nestihli nasát celou rajsky blaženou atmosféru festivalu už od začátku, čajový stan frekventovali všemožní žíznivci a mlsouni, Šau Šin FS jakbysmet. Noc rozprostřená nade vším ustupovala světlům a zvukům, a rytmus rozechvíval k tanci… až nakonec noc kapitulovala a ustoupila světlu nového dne. Ten systémy přivítaly jak jinak než hudbou, s tancem už to tak slavné nebylo, protože spánek chutnal tak sladce…
Nedělní dopoledne bylo jakýmsi dubový echem – jen místo vokálů chyběli Iidé kteří buď vyspávali, nebo balili a odjížděli, případně svlažovali hrdla a zaháněli únavu čajem. Celý stanový tábor řídnul a splaskával, až se nakonec všechno vydrápalo a vybahnilo po příjezdové cestě Na místě akce nezůstalo kromě slehlé trávy, několika špačků a sirek nic. Jenom stíny úsměvů a veselí účastníků a to, že se tam konal skvělý meeting a třeba zase konat bude…
Libor Haler
fotky © Lukáš Kolíbal
