Seun Kuti & Egypt 80 vystoupí 16. října v Praze!

Zakladatelem a ikonou afrobeatu (tedy střetu afrických rytmů s funkem a jazzem) byl Fela Kuti, který tento styl společně s Tony Allenem uvedl na na světová pódia v sedmdesátých letech. Na jeho odkaz navazuje nejmladší a nejtalentovanější z jeho synů, saxofonista, zpěvák a kapelník Seun Kuti, který dnes patří k nejrespektovanějším africkým hudebníkům. Na přání Fely Kutiho převzal po jeho smrti vedení skupiny Egypt 80, která přes změny v sestavě funguje dodnes. Jeho starší album From Africa with Fury produkovali Brian
Eno a John Reynolds, další album Black Times bylo nominováno na Grammy. Do Prahy přivezou zbrusu nové album v produkci Lennyho Kravitze, které na jaře uvedl společný singl s Damianem Marleym. Na desce aw mimochodem objevuje třeba i skvělá Sampa the Great. Pražský koncert, který proběhne 16. října 2024 v pražském divadle Archa+ bude pro milovníky africké muziky bez pochyb naprostá extáze. Vidíme se tam!

Termín afrobeat, to není nějaké vágní označení pro moderní africkou hudbu, ale přesně
vymezený styl. U jeho zrodu stáli před 50 v Lagosu, tehdejším hlavním městě Nigérie,
bubeník Tony Allen a saxofonista Fela Kuti. Některé z nahrávek dokonce produkoval britský
bubeník Ginger Baker, známý ze skupiny The Cream. I když slavnější Kuti stál na podiu v čele
kapely, byl to bubeník Allen, který měl úlohu hudebního vedoucího. „Byl první, kdo tradiční
rytmy afrických hráčů přenesl z jednotlivých bubnů na bicí soupravu,“ vysvětluje znalec
africké hudby Tomáš Kerle. Afrobeat se z Nigerie rozšířil do zbytku Afriky a zasáhl i Západ. I
po padesáti letech stále žije, nikoli jako vyčpělé retro, ale jako zcela současná a energií
překypující hudba, která je aktuální jak v Evropě, tak i v Americe. K nejlepším mimoafrickým
kapelám žánru patří newyorský Antibalas, v němž na klávesy mimochodem hraje Chris
Doyle, jehož jsme v Praze viděli s kurdskou zpěvačkou Meral Polat.

Zrod afrobeatu je spojen se sociálním protestem. V postkoloniální éře se v řadě afrických
zemí chopili moci diktátoři, zvláště krutým osudem prošla Nigerie. V boji proti represím
sehráli výraznou roli umělci, například spisovatel a nositel Nobelovy ceny Wole Soyinka a
také Fela Kuti. Ten bydlel, pracoval i koncertoval v komplexu, který nazval The Shrine,
Svatyně, budova byla jeho nahrávacím studiem a archivem. Roku 1977, když u nás probíhaly
hony na chartisty, obklíčila Kutiho hudební centrum armáda. Vojáci zničili jeho
magnetofonové mastery, vyhodili z okna jeho matku, která na následky zemřela a budovu
zapálili. V čem vlastně spočíval Kutiho protest? Jeho vrstevník, jihoafrický trumpetista Hugh
Masakela vysvětluje souvislosti: „Byl pro mě víc než přítel nebo bratr. Lidé, s nimiž se utkal
při svém tažení proti korupci, jej nedokázali fyzicky zlikvidovat, jako to udělali s jinými – za to
zaslouží Fela obdiv. Vojenská vláda v Nigerii, kterou kritizoval, ho nedokázala umlčet. Každý,
kdo zná alespoň trošku Afriku ví, že to je zázrak. Ten člověk přežil pět režimů, a přitom to byl
jeden z nejšťastnějších a nejzábavnějších lidí jaké jsem znal.“ Jednou byl odsouzen za
„devizový podvod“, tedy zástupný problém s oblibou používaný proti disidentům za
husákovského Československa. Fela ve skutečnosti odmítl při odletu dát úplatek celníkovi.
Vystoupil na festivalu v Glastonbury, na podiu kouřil marihuanová cigára neuvěřitelných
rozměrů, nenáviděl armádu a obyčejným vojákům přezdíval „zombies“.

Roku 1978 Kuti rozpustil svoji kapelu Africa 70 a sestavil novou s názvem Egypt 80. Chtěl tak
symbolicky upozornit na sounáležitost svého domovského kontinentu s egyptskou civilizací.
Jeho nejmladší syn Seun projevoval od pěti let zájem o hudbu a od devíti let začal se svým
otcem vystupovat v roli předskokana. Od dvanácti let byl řádným členem jako saxofonista a
hráč na perkuse. Když Fela roku 1997 zemřel, Seun v souladu s přáním svého otce převzal
jeho roli. Debut, Seun Kuti & Fela’s Egypt 80, vydal ve svých 25 letech, jeho pozdější album
From Africa with Fury produkovali Brian Eno a John Reynolds, první manžel zpěvačky Sinéad
O’Connor. Ve skupině tehdy ještě převažovali původní hráči, kteří o dvě dekády před tím
doprovázeli Fela Kutiho.