Ali Farka Touré: Legendární kytarista z Mali (1939 – 2006)
Svět prahne po obchodních značkách – italská zmrzlina, gruzínský koňak, francouzská móda. I v hudbě nalezneme pár zaběhnutých spojení; např. neworleanské rhytm and blues, detroitský soul a taky delta blues. Všechny tyto žánry odvozují svůj původ od africké lidové hudby, kterou si s sebou přivezli černošští otroci jako jedno z mála pojítek s domovem, od kterého byli násilně odloučeni. V nových podmínkách získala hudba trochu odlišnou tvář, nicméně její základ se nezměnil, a tak když se s rozvojem mezinárodních kulturních styků znovu setkala americká větev se svou africkou matkou, zasvěcení strnuli v němém úžasu. Jak vzpomíná třeba legendární malijský kytarista Boubacar Traoré, lidová hudba, kterou hrál, se prakticky nelišila od nahrávek Roberta Johnsona či Johna Lee Hookera. Západní svět se začal o „původní“ africkou hudbu hlouběji zajímat a v Mali, rodišti mnoha odvlečených otroků, našel úrodné pole. V osobě Ali Farky Tourého se pak zosobnil farmář, který toto pole obdělává…Po trošku vzletném úvodu se při zachycení životních osudů Ali Farky pokusím o více strohý projev. Rád bych řekl, že se narodil toho a toho dne (jak to dělají životopisci jiných osobností), leč ouha, u Tourého tento obrat nelze použít. Příslušníky jeho generace totiž přesné datum nezajímalo (k čemu taky, že?) a nám nezbývá než se spokojit s konstatováním, že jeden z nejslavnějších afrických muzikantů přišel na svět koncem třicátých let, snad v roce 1939, v Gourmararusse poblíž Timbuktu. Aliho rodina patřila k vyvoleným s modrou krví, takže povolání hudebníka se jevilo jako nepřípustné. Další bariéru vystavěla společenská tradice, podle které se hraní hudby v Mali dědí a přísluší jen některým rodinám. Kam ovšem s konvencema na muže s Aliho odhodláním?
https://www.youtube.com/watch?v=dBM65hMc2LA
S kytarou se prvně setkal jako desetiletý, avšak láska z toho ještě nebyla. Více jej tehdy zaujaly tradiční strunné nástroje gurkel a njarka. Učil se sám a patrně mu to šlo. V roce 1956 vystoupil v Bamaku fenomenální guinejský kytarista Keita Fodeba a Ali nemohl na jeho koncertě chybět. Od té chvíle jej kytara pohltila. Pokračoval v osvědčené cestě samouka a ve své technice využíval zkušeností s lidovými nástroji (ostatně na ně vůbec nezanevřel a v jeho tvorbě měly nadále své místo). Během pobytu v Bamaku koncem šedesátých let se Ali Farka Touré seznámil s americkou černošskou hudbou autorů jako Ray Charles, Otis Redding a zejména John Lee Hooker. I on si zprvu myslel, že Hooker hraje malijskou hudbu, ovšem Hooker nepocházel z Bamaka či jeho okolí, nýbrž z Mississippi. Jeho tvorba, vystupování a způsob hraní však Tourého hluboce ovlivnilo. Během těchto let Ali Farka skládal hudbu, zpíval a vystupoval se skupinou Troupe 117, kterou sestavila malijská vláda po získání nezávislosti. Ali se taky průběžně živil jako řidič a zvukový inženýr, kterým byl až do roku 1980, kdy si vydělal dost peněz na zakoupení vlastní farmy. Již předtím v roce 1976 poprvé nahrával sólově v Paříži, nicméně s mizivým efektem. Jeho skladby zapadly a Ali za ně ani nedostal zaplaceno. Polozapomenuté však jen čekaly na své objevení.
Zatímco svět ještě nebyl připraven Tourého hudbu docenit, na svém rodném kontinentu se pomalu stával hvězdou. Ve své tvorbě totiž zdařile kombinoval lidové umění z mnoha různých zdrojů malijského kulturního pařeniště. I přes solidní úspěch však zůstal tak trochu „jinou hvězdou“, neboť nejraději setrvával ve své vesnici s přáteli a rodinou a na turné do okolních zemí (a ještě raritněji po Evropě a USA) se pouštěl jen zřídkakdy. Od druhé poloviny osmdesátých let začalo Aliho tvorbu vydávat hudební nakladatelství World Circuit. Lidem z nakladatelství se podařilo Tourého přemluvit k návratu na evropská koncertní podia a do studia. Manažer Nick Gold na to vzpomíná: „Ta jeho neobyčejná sebejistota! Nikdy předtím před západním publikem nevystupoval, ale moc dobře věděl, čím nás oslní. Má dar přirozené sebedůvěry a víry ve svou hudbu. Natáčení s ním představovalo něco neuvěřitelného.“
Ze spolupráce vzešlo album pojmenované prostě ALI FARKA TOURÉ. Úspěch tohoto alba i několika následujících však v Aliho životě neznamenal nějaký zlom. Poctivého malijského farmáře pozlátkem nedostanete a tak každé další album si musel Nick Gold doslova vymodlit. Mělo to ale i své výhody. „Když jsem Aliho do jeho vesnice přijel požádat o nahrání třetí desky, věděl, že jsem u World Circuit už na všechno pouze sám. V té době dostával nabídky od Islands a Warner Brothers, prostě od těch největších. Neměl jsem s ním podepsanou žádnou smlouvu, ani dohodu, takže všechno záleželo na něm. On mi ale povídá, jak dlouho se mnou budeš chtít pracovat, tak dlouho u tebe vydržím.“
V roce 1994 se Goldovi ozval americký kytarista Ry Cooder. Měl zájem o společné nahrávky s malijským kytarovým mágem. Opět dejme prostor Nicku Goldovi: „Sešli se u mě doma, ale měli pouze jednu kytaru, takže chvíli hrál Ali, pak ji podal Ryovi a on po chvíli povídá, že by stál o společnou nahrávku. Pokaždé, když jsem s Alim něco natočil, poslal jsem to do Států a mezitím mu sehnal nějaké Coooderovy desky a jemu se líbily.“ Tak ve stručnosti zní příběh alba TALKING TIMBUKTU. Ve světě unikátní spolupráce, slovy samotného Ali Farky „jako by jste vzali med a smíchali ho s cukrem“ se rodila v pozoruhodných podmínkách. Nenahrávalo se totiž v profesionálním studiu, nýbrž na Tourého farmě. Stálo to však za to, neboť deska vyhrála cenu Grammy. Ali Farka sice netoužil po pozlátku, avšak i on byl na toto ocenění hrdý. „Deset milionů lidí, kteří neznali Ry Coodera, se o něm dozvědělo. Deset milionů lidí, kteří neznali Ali Farku Tourého, teď o něm ví. Stali jsme se celosvětovými hvězdami.“
Jenže Grammy-neGrammy, Ali Farka se nezměnil. Když chtěl Nick Gold, aby natočil další album, musela hora opět k Mohamedovi. Producent musel vzít aparaturu a veškeré vybavení včetně benzínových generátorů (snad jste si nemysleli, že by měl Ali Farka na své farmě zavedenou elektřinu?) znovu do zpěvákova bydliště v Niafunké. Díky tomu měly Tourého nahrávky svou takřka posvátnou atmosféru. Sám Ali to vysvětloval takto: „Byli jsme uprostřed krajiny, která inspirovala hudbu a takto i mě samotného a hudebníky. Na západě je hudba asi pouhou zábavou a tak nečekám, že by to chápali.“ Mnoho lidí strkalo Ali Farku do škatulky blues. Sám zpěvák to však cítil jinak. „Žádný člověk v Mali by nikdy neřekl ‚To je blues‘. Kdyby to řekl, tak by lhal. Když řeknete ‚blues‘, půjde vám najít doktora… To je pravda.“ A co jste to tedy hrál, pane Touré? „Tradiční hudbu této země, kořeny její kultury.“ Láska a respekt ke kořenům, ke své zemi, to vše provázelo Ali Farku po celý život. Zpěvák, jehož texty se vyjadřovaly ve čtyřech různých jazycích malijského Babylonu, působil jako mírotvorce, klenbový svorník nad neklidnými dobami. V roce 2004 jej zvolili starostou niafunkské oblasti. Problémů k řešení zde bylo více než dost, jeden sužující Afriku po dlouhá léta však ční nade všemi – malárie. Touré se vrhl do práce s nadšením. „Jsem zvyklí sdílet s touto populací všechno, co mám. A to je skutečná zodpovědnost. Přichází za mnou lidé, kteří jsou nemocní, přichází lidé, kteří hladoví, nemají žádné šaty… Celé Mali je tak velké, nemůžete pracovat pro celou zemi. Ale každý se musí snažit přidat svůj díl, aby se věci zlepšily.“
V roce 2005 získal svou druhou Grammy a opět za album vzniklé ve spolupráci, tentokrátw s Timanim Diabaté. Deska se jmenuje IN THE HEART OF THE MOON a ani ona nevznikla standardní cestou. Nick Gold tentokrát postavil dočasné studio v hotelu Mande v hlavním městě Mali jménem Bamako. Timani, který je další velikán malijské lidové hudby, a Ali Farka spolu ani nemuseli zkoušet. Rozuměli si okamžitě. Celé album vzniklo během tří dvouhodinových nahrávek a za účasti několika dalších umělců (včetně Ry Coodera). Jen jednu písničku bylo třeba nahrát znovu, a to jen proto, že na napoprvé přerušila bouřka. Sám Ali Farka prý byl na tuto desku velmi hrdý a považoval ji za svou nejlepší.
7. března 2006 se ale životní příběh Ali Farky Tourého uzavřel. Odešel v tichosti spánku a důvodem byla rakovina kostí. Jeho pohřeb musel být odložen kvůli písečné bouři, jako by i Matka Příroda chtěla vyjádřit svůj smutek nad jeho odchodem. Teprve poté jej mohla přijmout zem v Niafunke, poblíž rodného Timbuktu. Jak říkával sám Ali Farka Touré: „Pro některé lidi je Timbuktu místem na kraji světa. Ale to není pravda. Pocházím z Timbuktu a mohu vám říct, že leží přímo v jeho středu.“ Mali je někdy nazýváno Knihovnou světové hudby. Nezapomeňme na jejího knihovníka, Ali Farku Tourého.
Ferro
Diskografie:
ALI FARKA TOURÉ (World Circuit / Mango, 1987)
SONGS FROM MALI (World Circuit WCD007, 1989)
THE RIVER (Mango, 1993)
THE SOURCE (World Circuit/Hannibal (1992)
LA DROGUE (Sonodisc, 1994)
TALKING TIMBUKTU (World Circuit – GB / Hannibal Rykodisc – USA, 1994)
RADIO MALI (World Circuit / Nonesuch 1996)
KENOUNA (Rhino Records, 1998)
NIAFUNKE (World Circuit, 1999)RED & GREEN (World Circuit, 2004)
IN THE HEART OF THE MOON (World Circuit, 2005)
Odkazy:
Afel Bocoum – Pravá ruka Ali Farky
Profil plný Aliho citací na mali-music.com
Velký profil na WorldMusicCentral.org
Profil na International Music Network
