Profily

Junior Reid přijede 9. Srpna do Čech, tady je velký profil!


Jahmusic bookingz
si pro vás na 9. srpna přichystali delikátní hudební bonbónek v podobě koncertu rytmických dvojčat Sly Dunbara a Robbie Shakespeara. Pata a Patachona jamajské hudby na cestách doprovodí nejen Taxi Gang, ale zejména zpěvák Junior Reid. A protože to není žádný Niemand, nýbrž zpěvák, který má za sebou úspěšnou kariéru zabírající více než tři dekády, rozhodně neuškodí si jej představit v pořádném profilu…


Delroy ´Junior´ Reid se narodil ve čtvrti Tower Hill před šestačtyřiceti lety. Nicméně mládí prožil v části Kingstonu zvané Waterhouse (podobně jako Sly Dunbar). Waterhouse je dosti drsné místo k životu, na druhou stranu je to však zároveň mimořádné semeniště pozoruhodných zpěváků. A pěstuje se zde jakýsi jednotný unikátní styl zpěvu, tzv.Waterhouse Wailing. K jeho nejznámějším zástupcům patří trio zpěváků, kteří svou kariéru zahájili v sedmdesátých letech, avšak aktivní jsou dodnes. Vedle Reida to jsou Michael Rose a Yami Bolo. Ti tři si jsou umělecky velmi podobní, takřka zaměnitelní. Spojuje je podobnost hlasová i námětová. Umně míchají kulturní a uvědomělé texty s moderním dancehallem a často používají klasický ´twang´, specifickou trylku upomínající na utrpení spoutaných Afričanů v podpalubí otrokářských lodí.

Ovšem kromě tohoto tria dal Waterhouse světové hudbě i další jména. Jedním z nejslavnějších je jistě Hugh Mundell. Reid se s o tři roky starším Mundellem přátelil a když jeho kamarád jako šestnáctiletý zazářil klasickou deskou Africa Must Be Free By 1983, Junior se vydal v jeho stopách. Pod dozorem Mundella a Augusta Pabla nahrál svůj první singl Speak The Truth, když mu bylo pouhých třináct let. Byť byl jeho hlas ještě neusazený, song je dost velká pecka a úspěšně se prodával i ve Velké Británii. V téhle sestavě si ještě zopakovali spolupráci s písničkou Know Myself. Další spolupráci překazila tragická smrt Hugh Mundella. Mladý zpěvák s nevšedním talentem se stal obětí přestřelky. Zprávy o události se poněkud rozcházejí, nejčastěji se uvádí, že se Mundell pohádal kvůli staré ledničce. Když si jej našla kulka, seděl zrovna ve svém voze. Reid seděl vedle něj.

Okolo šestnáctých narozenin začal Reid spolupracovat s labelem Negus Roots producentské dvojice bratrů Palmerových, když pro ně nahrál singl Sister Dawn. Pod vedením Palmerovců složil i svou hudební maturitu. Dohromady s kamarády z ulice Sammym a Terrym založil formaci Voice of Progress a nahrál pro Negus Roots několik úspěšných singlů. Zakrátko se sešlo dostatek materiálu na dlouhohrající desku, která se podle nejhranější pecky jmenovala Mini Bus Driver. I s odstupem tří dekád má ta nahrávka co říct. Reid v rámci Voice of Progress jednoznačně dominoval, zpíval vedoucí vokál, psal texty a skládal hudbu, příspěvek jeho kamarádů byl více než skromný. Jistě ne náhodou styl Voice of Progress připomínal jinou formaci z Waterhousu-Black Uhuru

Reid nicméně nebyl spokojený s pracovním tempem v Negus Roots a poohlížel se po lepším. Vyzkoušel několik producentů, pro Errola Thompsona například nahrál excelentní pecku Babylon Release The Chain, ovšem nejpevnější svazek utvořil se zpěvákem a producentem Sugar Minottem. Minott jej nasměroval k nejaktuálnějšímu zvuku jamajských dancehallů a zpěvák na oplátku ze sebe vydal to nejlepší ve válech jako A- 1 Lover, Black Man Seed a hymnické Original Foreign Mind.

Za zmínku samozřejmě stojí i Reidova tvorba z let 1984-85 pro ostatní velká zvířata hudebního businessu, jmenovitě pro Prince Jammyho (vsadím se, že Boom-Shack-A-Lack tady uslyšíme na vlastní uši) a Henry Junjo Lawese.
Do poloviny osmdesátých let nashromáždil velmi solidní sbírku hitů, ovšem jeho věhlas stále zůstával omezen na ostrovní publikum a pár reggae nadšenců ve ´zbytku světa. ´ Nicméně to se mělo záhy změnit, jelikož Michael Rose rozladěný z hudebního průmyslu si právě dával pauzu a jeho flek zpěváka Black Uhuru osiřel. Reid byl jasnou a důstojnou náhradou. Slavná skupina se právě v té době vydala na sestup z vrcholů popularity, ale po určitou dobu magie ještě dobře fungovala. Na albu Brutal si vše dokonale sedlo. Reid přinesl do tvorby nové podněty, zejména inspiraci stylem britským MCs, tzv. Fast Talk a přestože industriální sound Uhuru stál pár světelných mil od současnosti jamajských tančíren, Junior podal na albu vynikající výkon.
Perioda Black Uhuru nezabírá v Reidově životopise nijak dlouhou kapitolu. Po albu Brutal již přišla jen značně rozpačitější deska Positive, přesto mělo tohle období svůj význam. Reid získal nové zkušenosti, zazpíval si na místech, kam by se jinak nedostal a díky angažmá ve slavné skupině si jej všimnulo mnohem větší publikum.

Koncem osmdesátých let se Junior znovu umělecky osamostatnil a založil si i vlastní label JR. Nebyla to jediná změna v jeho životě. Tu osobní přetavil do songu Married Life. I když pro Reida nahrávali i ostatní zpěváci včetně tak věhlasného umělce jako Barrington Levy, tu největší pecku vyprodukoval sám sobě. Singl One Blood nejenže zboural všechny možné reggae hitparády, ale stal se něčím mnohem víc, bez nadsázky klasikou jamajské hudby. Poselství o tom, že lidé mají vzdor různému původu a náboženství v žilách ´jednu krev´ jistě není nové, ovšem Reid ho předal s novou naléhavostí. Dokázal oslovit i publikum mimo bariéry reggae a dancehallu a od té doby si jej ke spolupráci zvou přední umělci urban music, mezi kterými je One Blood velmi oblíbená. Jmenujme například spolupráci s Wu Tang Clanem (One Blood Under W) či The Game s jeho It´s Okay.

Ve světě reggae, kde ještě před několika lety dokázali někteří borci vyplodit desítky singlů a několik alb za rok, je Reid určitá výjimka, jelikož se soustředí spíše na kvalitu, než na kvantitu. Hodně často se objevuje v hostovačkách s americkými zpěváky a rappery (namátkou jmenujme třeba Alicii Keys či Fabolouse). A v neposlední řadě jezdí po světě a koncertuje. Určitě si jej nenechte v Praze ujít!

Back to top button