In Memoriam: Millie Small aka Lollipop Girl (1947-2020)

Millie Dolly May Small aka Lollipop Girl opustila 5. května 2020 své tělo a k tomu je sem určitě třeba něco napsat. Málokdo totiž byl tak zásadním pionýrem na cestě ska z Jamajky do Velké Británie a Evropy, respektive právě ona byla díky svému hitu My Boy Lollipop zcela zásadní ženou historie ska. Singlu se prodalo neuvěřitelných sedm milionů a proslavil žánr po celém světě. Tento klasický song zná kdekdo, co ale víte o jeho zpěvačce?

Millie Small se narodila 6. října 1946 v Clarendonu na jihu Jamajky, kde vyrůstala ve velké rodině se sedmi bratry a pěti sestrami. Její otec pracoval na plantáži cukrové třtiny jako hlídač a žili v klasické místní chatrči s doškovou střechou, takže se musela brzy naučit překonávat různé útrapy, chudobu a překážky života “ve třetím světě”. Hudba proto byla vítaným rozptýlením celé rodiny. Ve dvanácti letech se Millie přihlásila do pěvecké soutěže Vere Johns Opportunity Hour Talent Contest v Montego Bay a podařilo se jí vyhrát první místo. A tak se přestěhovala ke své tetě do downtownu v Kingstonu, protože už prý věděla, že chce být zpěvačkou. Setkala se tehdy dokonce i s Coxonem Doddem, zakladatelem legendárního labelu Studio One, kterému její hlas učaroval. Připomínal mu prý hlas americké Shirey Goodman z dua Shirley and Lee. Coxone jí nejprve dal dohromady se zpěvákem Owenem Grayem, s kterým nazpívala singly Sugar Plum, Sit And Cry a Do You Know.

Když se pak v roce 1962 Gray vydal na sólovou dráhu, s Millie začal zpívat Samuel Augustus “Roy“ Planton a jelikož ve dvou se to lépe táhne, tak vytvořili duo Roy & Millie. Na kontě měli vícero lokálních hitů, jako jsou Marie nebo Oh Shirley z roku 1963. Jejich nahrávky produkovali Clement C. Dodd i jeho bývalý parťák a nový konkurent Prince Buster.

Rostoucí popularity Millie si díky tomu všiml i britský producent Chris Blackwell, který v ní viděl mnohem větší potenciál, než jen lokální talent (stejně jako o dekádu později v tvobě Boba Marleyho). Stále jsme ale v roce 1963, kdy jí nakonec Chris vzal do Londýna a tam jí poskytl intenzivní trénink zpěvu a pohybové průpravy. S cestou do  Británie to prý nebylo úplně jednoduché, Millie v té době bylo teprve šestnáct a tak si musela zařídit pas a se souhlasem své matky dát právní poručnictví právě panu Blackwellovi. Vše včetně pasu, letenek a smluv financovali Chris a Leslie Kong. Tušili velkou příležitost a nemílili se.

Po několika týdnech ve Velké Británii a nahrávání v Olympic Studios se Millie rozkoukala ve velkém světě a už v prosinci 1963 jí u Fontana Records vyšel singl Don’t You Know. Ten měl sice malý dopad, ale o to větší snažení Blacwella následovalo. Na další nahrávku dostal jamajského jazzového kytaristu Ernesta Ranglina a na harmoniku Jimmyho Powella a tou další nahrávkou byl právě song My Boy Lollipop.

Tato píseň vyšla v únoru roku 1964 v Blackwallově produkci už samozřejmě pod značkou Island Records a byl to první obrovský hit Millie i celého labelu. Nahrávka oslovila televizní stanice a skoro všechny radia včetně těch pirátských. Jen ve Velké Británii se za první měsíc od vydání prodalo 300 tisíc kopií! Singl se dostal do hitparád v Americe, Kanadě, Austrálii a zabodoval i v Karibiku. Byl to celosvětový hit, který z Millie udělal první jamajskou mezinárodní hvězdu a nikomu tehdy nevadilo, že to byl cover. Originál songu totiž nazpívala americká rock´n´rollová zpěvačka Barbie Gaye už v roce 1956. Verze od Millie zabodovala tak zásadně, že otevřela ska a jeho mnoha dalším interpretům dveře do Británie a prakticky do celého světa. Song dodnes hrají mnohé kapely jako jeden z nejzásadnějších standardů žánru. O rok později se tato píseň dostala i do tehdejšího Československa, když vznikla verze Mně se líbí Bob od Yvonne Přenosilové (!).

Debutové album More Millie, které jí produkoval především Ernest Ranglin, vyšlo v Británii taktéž v roce 1964. V Americe a všude jinde deska vyšla pod názvem My Boy Lollipop a sem tam u toho přeházeli pořadí písniček. Překročit neuvěřitelný úspěch tohoto megahitu, jehož ekvivalentem je podle hudebního historika Laurence Cane-Honeysetta snad leda Heartbreak Hotel od Elvise Presleyho, bylo prakticky nemožné, ale rozhodně se o Millie nedá napsat, že by byla one hit wonder. Specielně když si poslechnete její dřívější tvorbu nebo třeba následující singl Sweet William, který se taktéž prosadil do mnoha hitparád.

Jak už to ale bývá, tlak mainstreamu pak v jeden moment přesáhne únosnou míru. Millie se tehdy vybourala v autě, zhroutila se z vyčerpání v kombinaci s otravou jídlem. Přesto v New Yorku převzala zlatou desku a po návratu do Kingstonu se zúčastnila několika vystoupení, kde jí předskakovali američtí umělci, jako Patti LaBelle a Inez & Charlie Foxx. Během několika příštích let intenzivně vystupovala a vydávala i nové nahrávky. V roce 1965 absolvovala celosvětové turné se zastávkami například na Novém Zélandu, v Hongkongu, v Brazílii a Argentině a tak dále.

Stejného roku jí pak vyšlo album Millie Sings Fast Domino, ale nesetkalo se s výrazným úspěchem. Největší zájem z alba vzbudila její verze Bloodshot Eyes, kterou původně nazpíval Wyonie Harris. Spolupracovala také s Jackiem Edwardsem, kterého doprovázela hlavně na albu Pledging My Love. Úspěšně vystoupila také v Africe a v Austrálii a objevila na albech i na desce Ska at The Jamaica Playboy Club, na kterém si zpívala písničku s Jimmym Cliffem.

S vydáním alb Plending My Love a Best of Mille Small jí skončila smlouva s Island Records a Fontana a tak podepsala nový kontrakt s Trojan Records, kde jí hned vyšla sbírka jejích dřívějších duetů pod názvem Millie & Her Boyfriends. Přišla pak s deskou We’re All In A Zoo, které se ale nesetkalo s pozitivním ohlasem, a tak se u Trojan dala znovu dohromady s tehdy už o dost slavnějším kamarádem Jimmy Cliffem. Ten jí zprodukoval skladbu Honey Hush, ke které ji nazpíval i doprovodné vokály. Měl to být velký úspěch, ale trendy už letěly dál a tak její supernova začala pohasínat.

Millie Small pak ještě do roku 1971 vystupovala na Jamajce, pak se ale rozhodla, že se přestěhuje do Singapuru. Nakonec se ale už v roce 1973 vrátila do Velké Británie, kde se natrvalo usadila. Vydala tam své posledn kompilační album Lollipop Reggae a poté už zmizela z očí veřejnosti.

Přesto že se v roce 1987 její singl My Boy Lollipop znovu objevil v hitparách a ve stejném roce dostala medaili uznání od jamajského premiéra Edwarda Seagy. Nic to ale nezměnilo, protože se jí o tři roky dříve narodila dcera a rozhodla se místo vrtkavé hudební kariéry raději věnovat naplno rodině. V roce 2006 se sice nechala slyšet, že pracuje na nových nahrávkách, které by byly velkým návratem na scénu, ale nic z toho nakonec nebylo. V roce 2011 v rámci oslav 49 let nezávislosti Jamajky, získala řád za zásluhy a za svůj přínos jamajskému hudebnímu průmyslu. Rok poté znovu prozradila, že celou dobu v anonymitě nahrávala a plánovala návrat na jamajskou hudební scénu. Po téměř čtyřiceti letech odmítání jakýchkoliv rozhovorů (kromě několika ojedinělých a krátkých viz výše), vyhověla až v roce 2016 vyhověla žádosti Toma Gravese o hluboký rozhovor. V interview mimo jiné vypráví, že za svůj nejúspěšnější hit nikdy nedostala žádný honorář.

Millie zemřela ve Velké Británii 5. května 2020 na mozkovou mrtvici ve věku 72 let. Smutné zprávy sdělil světu ironicky právě Chris Blackwell prostřednictvím Jamaica Observer. Vyjádřil se o ní, že to byla milá a kouzelná osobnost s úžasným smyslem pro humor. Rest in Peace Millie!

* Adam Irie