In Memoriam: Vaughn Benjamin (13.8. 1969 – 4.11. 2019)

Minulý týdnem přišel svět reggae o jeden ze svých nejoriginálnějších hlasů, Vaughn Benjamin v pondělí 4. listopadu 2019 opustil své tělo a vyrazil směrem do nehmotných světů. Král reggae z Virgin Islands odešel, ale po něm tu zůstalo desítky hodin nesmrtelné muziky s neobyčejně hlubokým odkazem pro nás i další generace. Esenciální umělec plného významu pojmu Jahmusic…

„No words for my gratitude to have shared time, space, stage and paper with one of the most extraordinary cultural icons of my generation… a beacon of light, a truly beautiful man, my brother Vaughn Benjamin… now with the Ancestors…“ (Twitter @JAH9)

Vaughn Benjamin zemřel nečekaně ve věku pouhých padesáti let. Příčina úmrtí není dosud známa, což dobře koresponduje s celým mysteriózním příběhem zpěváka, jehož nejvíce proslavilo něco přes padesát alb, které natočil jako frontman skupiny Midnite.

„…Time is not counted from daylight, but from MIDNITE“
(booklet k albu Unpolished)



Midnite se stali tváří roots reggae exploze, která zasáhla na přelomu milénia americké Panenské Ostrovy (US Virgin Islands). Jádro skupiny tvořil s Vaughnem zejména jeho bratr Ron Benjamin Jr. Vaughn a Ron měli tuhle hudbu v rodině, jejich otec Ron sr. měl za sebou kariéru lokálně známého reggae zpěváka (i když to, co jsem slyšel z jeho tvorby, odpovídalo spíše karibskému střednímu proudu s převahou milostných motivů, a k dílu jeho synů mělo dost daleko). Jako jejich první album se uvádí Unpolished, prvně vydané v roce 1997 a znovu v roce 2001. Tahle deska je ještě relativně konvenční (s důrazem na příslovce „relativně“), s živou instrumentalizací, nicméně předznamenávala věci budoucí. Všechny ingredience úspěchu Midnite jsou zde. Hudba je vědomě hlavně doprovodem pro textové exhibice Vaughna Benjamina. A propos, Vaughnův vokál je už zde úplně unikátní, s neopakovatelným flow. Střídá klasický zpěv s rytmickými deklamacemi, někde na pomezí dj toastingu ala Big Youth a dub poetry, v pozadí jako by člověk slyšel vliv hiphopu… Asi jako kdybyste zkřížili Freddie McGregora s Oku Onuorou. A i témata jsou většinou seriózní conscious reggae (snad s výjimkou „v podstatě“ milostné Time And Time Again).

Zhruba ve stejné době vzniklo i album Ras Mek Peace, zcela vědomě ignorující jakýkoli vývoj v nahrávací technice za posledních padesát let. Midnite stačily dvě stopy (a trochu je podezírám, že i to bylo pro ně zbytečně moc). Má to velmi živý feel a texty jsou opět top.

„And them a wonder what graffiti a say
This is the hieroglyphic of the modern day
And them a wonder what the hip hop youth a say
This is the hieroglyphic of the modern day
This is the hieroglyphic of the modern day yeah yeah yeah“
(Hieroglyphics, Ras Mek Peace)

Hudební start Midnite se završil s albem Jubilees of Zion, s mým patrně nejoblíbenějším songem Batter Ram Sound. Na tomhle místě by se mohl tenhle mininekrolog zvrhnout ve výčet jmen alb, labelů a dat vydání. Ale to nechci. A nebudu ani předstírat, že jsem všechno od Midnite slyšel a že je všechno perfektní. Neslyšel a leccos z toho, co jsem zaznamenal, mě docela nudilo. Midnite dokázali během roku vyplodit klidně pět desek. Část alb ve vlastní produkci, část ve spolupráci s jinými producenty (poznáte už podle titulu Midnite & collaboration). V tom druhém případě je jasně vidět, že mezi skupinu Midnite a jejího zpěváka Vaughn Benjamina můžete dát skoro rovnítko, protože hudbu často nahrávali jiní hudebníci, než kteří patřili do sestavy Midnite, přesto si ty songy s nikým jiným nespletete.

Hudba Midnite, zvláště ta ve vlastní produkci, je vědomě vlastně docela jednoduchá, alba se nesou ve stejném tempu, aranže nehýří nápady a tak to opravdu není pro každého. Nejdůležitější nástroj je Benjaminův vokál a poselství, které předává. Takový trochu punkový přístup, avantgarda undergroundu a underground avantgardy. A pokud se u jména alba objeví jako autor Midnite Branch, tak je to okrájení na dřeň fakt hardcore…

Ale tím nechci říct, že hudba Midnite je nutně nějaké obyčejné roots reggae. Právě že vůbec ne. Midnite se stali takovým zjevením mj. pro své hudební zálety, tu k hiphopu, tu k nyabinghi apod. A během těch výletů si jich občas všimnuli i na Jamajce nebo jinde. Třeba pro newyorský label Lustre Kings nahráli třeba výborné album Infinite Quality a v produkci Andrew „Bassie“ Campbella snad ještě lepší Kings Bell. Vaughn si občas střihnul combo s nějakým umělcem z „Yardu“. Ale při pohledu zpět jde jen o takové epizodky, po většinu času Midnite zůstávali zcela mimo hlavní proud reggae. Jejich hudba se také vesměs nehodí k hraní na parties, ta se musí vychutnávat v klidu a za plné pozornosti.



V roce 2015 se Vaughn rozešel s bratrem Ronem, nikoli však s ostatními členy Midnite. Ve své tvorbě pokračoval pod jménem Akea Beka. Jméno podle interview s Benjaminem odkazuje na starozákonní deuterokanonickou Knihu Henochovu. V etiopské křesťanské tradici jde však o knihu kanonickou, v hebrejštině a řečtině se zachovaly jen fragmenty (ale trochu paradoxně existují kompletní staroslověnské rukopisy z období středověku). Každopádně jde o tzv. apokalyptickou literaturu, vycházející z a rozvíjející apokalyptickou větev v judaismu. Taková inspirace byla pro Benjamina typická. Jeho texty jsou ostatně bohaté pro svůj nábožensko-filosofický eklektismus a posluchač bez slušného základu humanitních věd nemá šanci cokoli pochopit. V jeho textech je spousta skrytých motivů a skoro pořád je v nich co objevovat.



Slovo pro něj bylo tak důležité, že vydal i básnickou sbírku Koll Pekude. Je většinou psána volnou formou, sem tam sklouzává k blankversu. Některé básně jsou kraťoučké, jiné delší, všechny však odhalují naprosto nevšední talent a neopakovatelnou originalitu.

* Ferro

The Gate
Let some in and keep some out
Ungiving saddles that break the soul
That once proud carriage must now bite the bit
And run when we feel like walking
Solace denied
But there are flashing eyes
And restrained powers
That will never know end
Will never know when
When to pander for favors of compromised spirit
But they bloom in exile
For like souls gather and circle
And suffer with resignation
For happiness is relative
And who could kill knowing
And who could stand guard
At a gate and a tunnel
One must be left to the mercy of justice
(Vaughn Benjamin – Koll Pekude)