Black Uhuru (jam) / 24.7. 2001 Praha, klub Roxy

Black Uhuru vocalists 2001Čekání na Uhuru: Je pět odpoledne a já probíhám pasáží Kotva, abych byla v Roxy včas. Týpek na vrátnici mi oznamuje, že Black Uhuru má zpoždění – pravděpodobně se snaží překonat babylónskou zeď českých celníků – a to není s patrovým autobusem doslova obydleným partičkou divnejch dredatejch indivíduí asi tak úplně jednoduché. Čekám a kouřím. Kouřím a čekám. Na „seznamu čekatelů“ na rozhovor s legendárními muzikanty jsem nejspíš ta úplně poslední, a tak mi nezbývá nic jiného, než svůj handicap vyrovnat trpělivostí. Když je v krabičce asi tak polovina cigaret, přijíždí autobus s německou značkou. Postupně z něj vystupují členové produkce, zvukař, pak člověk, který vypadá jako prototyp Desperáda ve středních letech, později Robbie Shakespeare, Duckieho dcera, frontman kapely Andrew Bees, sám pan Simpson, Sly Dunbar… Jsou tady! Nervózně si zapaluji další cigaretu, zvukovka začne se značným zpožděním, koncert kapely musí skončit tak v deset, to je tak málo času, ach jo, s tím rozhovorem to vypadá bledě. Ach jo..

Zvukovka
Během zvukovky sedím na lavici v sále. Nejdřív se seznamuji se zvukařem, mává na mě a ptá se, jestli dnes večer budu zpívat. Říkám, že zcela určitě, že si nejspíš vyřvu plíce, ale někde mezi diváky. Pak se na scéně opět objevuje Desperádo. Podává mi ruku a představuje se jako Daryl, pouze Daryl. (Později se dovídám, že jeho celé jméno je Daryl Thomson). Prý neví vůbec nic o „rasta business“, ale hraje s Uhuru na kytaru a dělá to moc rád. Je ze Států, z Georgie, a u blonďaté slečny z Urbanova týmu si objednává „alespoň dvěstěgramový steak“. Na „mou“ lavici usedá mladý rasta, říká, že patří k produkci a ptá se, jestli si se mnou může dát jointa, co balím (pro Simpsona). Přikyvuji. Chvíli si povídáme (mimo jiné i o mé misi dnes večer) a on běží do backstage zeptat se Simpsona, jestli se mnou bude mluvit. Mezitím mají Uhuru naladěno a nazvučeno a začínají hrát intro k Shine Eyed Gal. Stačí pár taktů a já mám co dělat, abych nezačala tančit – takhle tedy zní mocní Uhuru naživo! Štípu se do krku, abych moc neulítla, alespoň ne teď, před rozhovorem, pak ještě jednou prověřuji správnou funkci diktafonu. Vše je v pořádku.

Robbie Shakespeare & Sly DumbarLáska, kterou cítím, je tak skutečná…
Přichází mladý rasta, pak zvukař Uhuru. Vedou mě do chill outu, za chviličku se objevuje Duckie Simpson. V břichu začínám mít divný pocit, vše jde tak hladce a snadno, až je to k nevíře, něco se určitě stane. Usedáme na pohovku v chill outu, zapínám diktafon, zapínám diktafon, zapínám diktafon…. Cože? Omlouvám se, Duckie odchází, ke mě se slítne pár chlápků z jeho produkce, prohlížejí si tu hi-tec věcičku made in japan, zdá se, že opět funguje, tak jdeme ještě jednou pro Simpsona, usedáme na pohovku, zapínám diktafon, diktafon funguje, dávám mu další otázku, diktafon začíná pískat odporným zvukem, Duckie se směje a říká, že Jahve zřejmě nechce, abychom to nahrávali. Zřejmě ne, říkám, odkládám tu prokletou stříbrnou věc do tašky a rozhovor začíná…
Nejdřív děkuji za sílu, kterou čerpám z jeho textů a písní. Pak se ptám na nedávné násilí v ulicích Janova a na válku v kontextu písně Youths of Eglington. Duckie říká, že tyto věci už jsou mimo něj a on je nemůže nijak ovlivnit. Je to válka. A ti, co se rozhodli válčit (na obou stranách), vědí, do čeho jdou. Přichází řada na mou oblíbenou skladbu Elements z alba Anthem. Duckieho oči se rozzáří radostí (podle všeho ji má obzvlášť rád) a říká, že ji složil v letadle cestou z Jamajky do Londýna. Díval se na zapadající slunce, v jeho posledních záblescích viděl svou budoucnost, meditoval se zářivými hvězdami a stříbrným měsícem – přesně jako v té písni. Ptám se na Pumu Jonesovou, zesnulou vokalistku Black Uhuru a výraznou osobnost reggae. Duckie říká, že to byla nejchytřejší osoba, jakou v životě potkal. A rasta – sestřička. Měl ji moc rád a stýská se mu po ní. Kolem prochází krásná slečna s červeným šátkem na hlavě a Duckie pyšně říká, že je to jeho dcera. Ptám se na přátelství a zradu a než stihnu svou otázku dokončit, Duckie rychle říká, v domnění, že narážím na odchod Michaela Rose v osmdesátém pátém, že Michael ho nijak nezradil. Mě ale zajímá zrada, či spíše takový „menší“ podraz původních členů Black Uhuru, kteří začali v devadesátých letech vystupovat bez Duckieho a bez ostychu si říkali Black Uhuru, zřejmě aby vytěžili co nejvíce ze jména kapely, která v mezidobí jejich přítomnosti získala věhlas na celém světě a pověstnou první historickou reggae Grammy. Duckie velkoryse mává rukou, prý ho nebaví soudit se, ale musel bránit svá práva, a že to asi ani nebyla zrada, pouze hloupost či egoismus z jejich strany. Ještě si chviličku povídáme o jeho textech, o životě na Jamajce a o rastafariánství, které není náboženství, ale způsob života, o myslích, které v jednotě nalézají odpověď na své otázky a lék na své bolesti. Domlouváme se na dalším setkání, tentokrát v Internetovém prostoru, pak děkuji za jeho ochotu a laskavost. Koncert se blíží a já cítím, že je to možná čas, kdy obvykle medituje. Nakonec mě obejme a dá mi své požehnání. The love I feel, I think it’s so real.

Sly &Kouzelník
U vedlejšího stolku sedí Sly Dunbar. Přistupuji k němu a ptám se, jestli si můžeme popovídat. Byl rovněž svědkem trapné scény s diktafonem a přesto říká, že jo. Je jako postava z pohádky (má tolkienovsky neuvěřitelné botičky) – je milý, usmívá se a náš rozhovor připomíná spíš setkání dvou přátel, než klasický obrázek novináře zpovídajícího super-megahvězdu. Ptám se, jestli měl někdy plné zuby svého téměř dvojčete Robbieho. Říká, že ne, že jsou skvělí kámoši a že se vlastně nikdy nerozloučili na víc než dva až tři týdny. Potkali se v Kingstonu, hrávali v sousedících klubech a o přestávkách se chodili dívat jeden na druhého – už tehdy si řekl, že spolu jednou budou hrát. Ptám se ho na údajných pět set rytmů, které vymyslel, a na to, kde bere všechnu tu inspiraci a nápady, a on říká, že prostě pozoruje lidi kolem sebe. Každý z nás má prý vlastní rytmus, rytmus své chůze, mluvy, gestikulace, rytmus své nálady, zkrátka, každý z nás je obrazem nějakého rytmu a Sly ty obrazy „pouze“ přehrává. Říká, že mi za chvilku zahraje rytmus, který vidí ve mě. Dochází mi, že těch rytmů bude daleko víc než pět set… Povídám mu o vizi, kterou ve mě vyvolává hudba rytmických dvojčat, a on se usmívá, říká, že je to hezké a že vidí něco podobného. Mám pocit, že ho znám dlouho, z jeho jakési podstaty. Dělím se s ním o tento svůj pocit a on se opět směje, říká, že ano. Cítím, že je stejný jako hudba, kterou hraje a tvoří, v jeho chování není faleš ani nadutost, jen překrásná vibrace člověka, který odjakživa věděl, co chce dělat, a je vděčný, že to dělat může. Je ztělesněním radosti plynoucí z tvořivé činnosti a překrásné, plnokrevné hudby. Povídá mi o světě, v němž Bob Marley a Peter Tosh stále ještě překypují zdravím a pomalu dozrávají do moudrého stáří. Ptám se, jestli zná písničky Kymani Marleyho, a on říká, že na žádost mladého a nadaného syna svého dávného přítele vytvořil rytmus pro skladbu Dear Dad na albu Journey.
Říkám, že jsem viděla několik filmů, kde jsou s Robbiem uvedeni jako tvůrci soundtracku. Zmiňuji se o Third World Cop (Policajt z třetího světa) a on se chechtá, kroutí hlavou a nemůže uvěřit tomu, že někdo v Čechách zná toto veledílo.
Vypráví mi, jak cestuje po světě, zjišťuje, že reggae oslovuje nyní už třetí generaci lidí všech ras a kultur, a je nadšen. Vzpomíná na to, jak se kdysi na Jamajce snažil napodobit muziku, kterou slyšel v amerických rádiích. Dnes potkává mladé muže a ženy, kteří se, podobně jako kdysi on, snaží hrát reggae, přestože nikdy nebyli na Jamajce. Někteří z nich jsou opravdu skvělí a v něm to pokaždé spustí vlnu velmi pozitivních emocí.
Pak se rozpovídá o představě, kterou s Robbiem měli a kterou se jim společně s Black Uhuru podařilo realizovat. Na turné Petera Toshe Legalize It, ale též s Jimmy Cliffem či jinými umělci, hráli povětšinou „one drop“ – asi nejtypičtější a nejpoužívanější rytmus v reggae. Sly a Robbie ale chtěli docílit sílu, kterou se vyznačovala živá vystoupení Santany, Rolling Stones či Grateful Dead, ovšem v rámci reggae. „One drop“ neměl potřebnou razanci a tak se rozhodli experimentovat.
Ptám se, jaký měli s Robbiem pocit, když od jamajské vlády, která ještě na konci sedmdesátých let označovala rastafariány za kriminálníky a asociály, obdrželi Řád Out of Distinction. Odpovídá, že mu to bylo nejdřív dost jedno, pak, když mu tu cenu předávali, byl dojatý a cítil velké uspokojení. Ještě se chviličku bavíme o dnešní hudební scéně a o tom, že z hitparád mizí písně takové vypovědné hodnoty, jakou mělo reggae šedesátých a sedmdesátých let. Říká, že musím přijet na Jamajku a navštívit Taxi Records. Děkuji za pozvání i jeho čas a vracím se do sálu, protože za chviličku začne

Světlo jste mohli cítit i vidětKoncert
Stojím pod pódiem (jsem klaustrofobní, Roxy přetéká a praská ve švech a volný prostor přede mnou trošičku zmírňuje můj problém). V hledišti je neuvěřitelná směsice místních pravověrných, lidí, které byste spíš očekávali někde na house party, mladých i starých, amerických expatriotů s lahvičkami importovaného piva, turistů, kteří využívají jedinečné příležitosti vidět koncert Uhuru za polovinu běžné evropské ceny. Po rozhovoru se Slyem a Duckiem jsem ve stavu euforie. Za několik minut přicházejí na scénu a koncert začíná. Hrají hlavně skladby ze slavného období, kdy vokální část kapely tvořila trojice Puma, Duckie a Michael Rose. Netrvá dlouho a hlediště připomíná kotel s vařícími švestkovými povidly. Desperádo je naprosto neodolatelný showman, každou chvíli si zapálí cigaretu, potáhne si z ní, pak ji jako správný macho zasune mezi struny a hraje. Pověstný „skank“ nebo „chop“, jak muzikanti nadávají akordu na lehkou dobu, hraje jen sem-tam, ale velmi důkladně. Drobného Slye není za bicími téměř vidět (alespoň z mého úhlu). Je ho ale dost slyšet a on s rytmem známých písní provádí různá kouzla: obrací ho naruby, kroutí ho, seká na kusy a opět skládá, tvaruje, otáčí vzhůru nohama. Chvíli slyším to nejvíc roots reggae, jaké si lze představit, pak africkou džungli plnou divoké zvěře, mumraj někde v ulicích Rio de Janeiro během karnevalu, pak je to zase techno, ale celým sálem mocně otřásá rytmus Slyova srdce, který je, i když ho právě nehraje, patrný ze všeho úplně nejvíc. Přímo mě naproti stojí Robbie, který uvádí vlak Uhuru do pohybu, táhne ho dopředu celou sílou své majestátné a přesto tak hravé basy. Andrew Bees, mladičký frontman kapely, zpívá překrásně, má podobné zabarvení hlasu a projev jako Michael Rose a je tak pohledný, že z něj minimálně polovina slečen nemůže spustit oči. Z předních řad Roxy vytvoří narychlo sbor, který zdatně (chvílemi) opakuje jeho fráze. Mezi jednotlivými skladbami nedělají pauzy, jen Sly zahraje takové Čáááááááák a všichni pokračují dál, naplno, ovšem v jiné skladbě. Je magických deset hodin, kdy, podle vnitřních předpisů Roxy, obvykle končí živá produkce. Uhuru ale hrají další tři čtvrtě hodiny, Desperádo zve na pódium jednoho z tanečníků v hledišti, ostrý týpek z ochranky ho ale v sekundě tahá za nohu dolů. Desperádo s Robbiem stojí proti sobě a hrají něco, co lze přirovnat nejspíš k heavy metalu (pořád tam ale pulsuje ten heartbeat!), a sál šílí. Při poslední písni opouštějí jednotliví členové kapely pódium, nakonec zůstává pouze Robbie. Hraje dál, lidé tančí, jeho basa je hudbou sama o sobě, je esencí hudby, nevěřím svým očím a uším, ale je to tak. Když odchází, všichni křičí, tleskají, dupou, ještě deset minut se snaží zavolat Black Uhuru zpět. Marně. Je téměř jedenáct hodin, interní předpisy platí a většině hudebníků je kolem padesáti let, takže chápu, proč se nebude přidávat.

Duckie a Robbie uprostřed hudbyOhlasy
Někteří lidé vypadají užasle ještě tři hodiny po koncertě, já jsem schopna usnout až někdy v pět ráno, do té doby si, pořád ještě fascinovaná tím, co jsem viděla a slyšela, povídám si se svým kamarádem kytaristou (fascinovaným úplně stejně). O několik dnů později se mě jeden známý ptá, co tam dělal ten divnej dědeček (myslí Duckieho), že prý mu nedošlo, k čemu tam ten člověk byl! V úžasu otvírám pusu, chvíli mi trvá, než jsem schopna se nadechnout a pak mu vysvětluji, že ten „dědeček“ napsal téměř všechno, co tam ten večer odehráli, že ten „dědeček“ JE Black Uhuru (jako jediný na světě má právo používat toto jméno) a že vytvořil poselství Black Uhuru, přesto však po celou dobu existence kapely stojí v pozadí a spokojí se s tím, že zpívá harmonie. Že roots reggae, a vůbec, hudbu tvoří tři věci: Word – poselství, slovo, Sound – zvuk a Power – síla. Že ten „dědeček“ se stará o to první. Že muzikanti dělají to druhé a všichni dohromady – včetně diváků – to třetí. A že když se to podaří, mění se hudba v chrám, kde není lží ani bojů o moc. Jen jednota s nejvyšším….

Poděkování
Davidu Urbanovi a jeho týmu za spoustu práce a trpělivosti.
Švihadlu za (pokud je mi známo) velmi přijemné naladění obecenstva.
Black Uhuru za překrásný koncert.
Tobě, za vedení, lásku a ochranu. Jah Rastafari.

© Jessica Atreides
fotografie © Lukáš Kolíbal

Profil Black Uhuru
Profil dua Sly & Robbie