Po nedávném pražském koncertu si představíme zpěvačku, rapperku, producentku, textařku, herečku a v neposlední řadě také matku tří dětí, o níž jednou Chuck D ze skupiny Public Enemy prohlásil, že v ní vidí Boba Marleyho 21. století. Jméno této černé perly je samozřejmě Lauryn Hill a snad se nebude nikdo zlobit, když ji označím za jednoho s nejvšestrannějších a nejdůležitějších umělců její generace.

ODKOJENÁ HUDBOU
Její příběh začal 25. května roku '75 ve čtvrti zvané South Orange v New Jersey. V ten den se manželům Hillovým narodilo druhé dítě, dcera, jíž dali jméno Lauryn. Její otec Mal byl poradcem v počítačové firmě (občas si též přivydělával zpíváním na svatbách) a matka Valerie vyučovala na střední škole angličtinu. Vztah k hudbě získala Lauryn velmi brzy, již od mala ji totiž rodiče ukládali do kolébky ke spánku za zvuku starých nahrávek rhythm and blues. Když jí bylo šest, v suterénu domu nalezla vinyl "If I Should Lose You" od The Dreamlovers a okamžitě si tuto píseň zamilovala. Postupem času nalézala nahrávky od takových jmen jako Gladys Knight & the Pips, Marvin Gaye, Stevie Wonder a Donny Hathaway a snila o dráze zpěvačky. Její matka na tu dobu vzpomíná: "Už od začátku byla Lauryn živé dítě, vždycky si vzala kartáč na vlasy a zpívala před zrcadlem. I když byla malá holka, chtěla být za každých okolností vždy nejlépe ustrojená. Jednou mi řekla, že přesně neví, jakou roli bude hrát v hudebním průmyslu, ale že tam prostě bude a prosadí se."

VZDĚLÁNÍ STÁLE PRIORITA
Společně s bratrem Malaneyem se poté vrhla na psaní písní. Již ve třinácti letech se jí dostalo prvního veřejného uznání, jelikož zazářila na prknech Harlemského divadla Apollo, kde před plným hledištěm suverénně zapěla song "Who's Loving You?". I přes tento první náznak úspěchu pochopitelně rodiče lpěli hlavně na vzdělání a Lauryn jim rozhodně vrásky nepřidělávala. Kromě svědomitého studia byla navíc součástí školního divadelního souboru, psala poezii, hrála basketbal, závodně běhala a v neposlední řadě působila v týmu roztleskávaček (dokonce jako miláček školy přijala titul "Homecoming Queen"). Během střední také premiérově nakoukla do světa filmu. Nejprve se v roce ´91 objevila v soap opeře As The World Turns a o dva roky později už si zahrála po boku Whoopi Goldberg v úspěšné komedii Sister Act 2: Back In The Habit. To se již nějaký ten pátek se svými dvěma přáteli z dětství, kterými nebyli nikdo jiný, než bratranci Wyclef Jean a Prakazrael Pras, věnovala hudbě, s nimiž tvořila trio Tranzlator Crew (jen dodám, že tuto trojici si vzala pod svá křídla společnost Ruffhouse Records už v roce '92). Ačkoliv byla pomalu jednou nohou v Hollywoodu a druhou na koncertních pódiích, respektovala přání rodičů a započala studium historie na Columbia University.

DO PODVĚDOMÍ DÍKY FUGEES
V té době se skupina již pod novým názvem The Fugees (šlo o zkrácenou verzi slova Refugees, což ve slangu znamenalo výraz pro (haitské) uprchlíky), který přijala po poradě se svým labelem, věnovala natáčení svého debutového alba, na nějž Lauryn přispívala ještě coby studentka prvního ročníku. LP pojmenované BLUNTED ON REALITY s prvky jazzu i R&B, na pulty dorazilo v únoru ´94, a i přesto, že v sobě ukrývalo evidentní hity jako "Vocab", "Giggles", "Nappy Heads", "How Hard Is It" či "Recharge", byl jeho prodej více než směšný. I když kritika v té době osmnáctileté Lauryn radila přestup na sólovou dráhu, zpěvačka neuposlechla a brzy od undergroundového posluchačstva sklízela zasloužený respekt na skupinovém turné po klubech východního pobřeží. Jejich druhé album THE SCORE, jež uzřelo povrch zemský na začátku ´96, pak trojici katapultovalo do úplně jiných sfér, než tomu bylo u prvotiny. Velký podíl na tom všem měla samozřejmě Lauryn, která zde dostala více prostoru a hned to bylo znát. Velmi oblíbenými se staly zejména předělávky hitů "Killing Me Softly" od Roberty Flack nebo "No Woman, No Cry" od Boba Marleyho, v nichž vynikla její všestrannost. A když se k nim přidaly i ultimátní hymny typu "Cowboys" či "Family Business", nikdo se nemohl divit, že se tentokráte celosvětová prodejnost zastavila až na úctyhodné částce 17 milionů kopií. Je zajímavé, že až do této doby Lauryn, jíž se taky někdy přezdívá L-Boogie, pořád rovnoměrně rozdělovala svou energii mezi hudební dráhu a studium na univerzitě.

ŽÁDNÝ ODDECH ANI NA MATEŘSKÉ
V průběhu stejného roku se jednadvacetiletá Lauryn účastnila velké koncertní šňůry (které byli součástí i například atlantští Outkast), na níž se jí podařilo otěhotnět. Chlapec, jehož pojmenovala Zion David Marley, se narodil v roce '97 a jeho otcem byl Rohan Marley, syn legendárního Boba Marleyho. V době mateřské dovolené se pak věnovala své nově založené neziskové organizaci The Refugee Camp Youth Project, jenž pomáhala nezletilým a také se začala znovu zaobírat myšlenkami na nahrávání. Její návrat poté proběhl na Wyclefově desce THE CARNIVAL FEAT. REFUGEE ALLSTARS, kde si zahostovala v písni "Year Of The Dragon". Během následujících měsíců se pak Lauryn angažovala i jako textařka a jejího umu hned využilo několik umělců v čele s legendární zpěvačkou Arethou Franklin, pro níž napsala titulní píseň k jejímu dlouho očekávanému albu A ROSE IS A STILL A ROSE. Když začal s přípravami na sólové album i druhý článek kapely Pras, Lauryn to inspirovalo natolik, že okamžitě přerušila dodávky pro jiné artisty a započala se shromažďováním vlastního materiálu. Tehdy již nějakou dobu kolovaly fámy o rozpadu kapely, které se bohužel ukázaly být pravdivé.

PRVNÍ SÓLO A HNED BINGO
Na začátku roku ´98 se Lauryn vrátila zpátky do své domoviny v South Orange. Ve sklepě, v němž před lety sama objevila krásu hudby, si postavila studio a proces nahrávání mohl začít. Při práci dokonce použila i pár netypických hudebních nástrojů jako cembalo, tympány, či trombón a aby náhodou nebylo inspirace málo, na nějaký čas se přesunula na Jamajku, kde v místním prostředí Bob Marley Museum Studia napsala a vyprodukovala (ano čtete dobře, Lauryn si většinu věcí i sama obeatovala) několik tracků. Výsledek dala veřejnosti ochutnat v létě téhož období a deska, na níž kromě rapu nechyběly ani prvky R&B, soulu nebo reggae, nesla název THE MISSEDUCATION OF LAURYN HILL (jen mimochodem, jméno titulu odkazovalo na knihu The Miseducation Of The Negro od spisovatele Cartera G. Woodsona a film The Education Of Sonny Carson z roku '74). Doprovodil ji chytlavý singl "Doo Wop (That Thing)" a album se i díky němu drželo celé čtyři týdny v čele žebříčku Billboard. Když mimo toho nabídl tracklist i další hity jako "Final Hour", "Ex-Factor", či "Everything Is Everything", nebylo co řešit a jak širokou veřejnost (ve státech byl ověnčen osminásobnou platinou), tak kritiku (kupříkladu Rolling Stone přidělil 4 z 5 hvězdiček), patnáctitrackový počin jednoduše okouzlil. Rozbouraní klasických hiphopových klišé, drzost i pokora zároveň, autobiografická práce zaobírající se tématy jako materialismus, rasismus a sexismus, vše absolutně nenásilným způsobem bez sklonu k nějakému poučování. Tj. jen výběr některých prohlášení z té doby. Malou kaňkou na jinak neposkvrněném papíře pak byla listopadová žaloba o 6 miliónů dolarů, kterou po ní soudní cestou požadovala čtveřice hudebníků (Rasheem Pugh, Vada Nobles, Tejumold Newton a Johari Newton) za údajně nezaplacenou práci na jejím sólo LP. Jen dodám, že tento spor není dodnes vyřešen.

HUDEBNÍ PRŮMYSL LEŽÍ U NOHOU
Lauryn ovšem v té době měla úplně jiné myšlenky, protože se jí 12. listopadu téhož roku narodilo druhé dítě - dcera Selah Louise. Nadmíru úspěšné období poté korunovalo ocenění magazínu People, jenž ji zařadil mezi 25 nejvíce fascinujících lidí roku '98. O dva měsíce později, v únoru ´99, zazářila na předávání Grammy (kde si jakožto první žena v historii na své konto připsala rekordních 11 nominací), z nichž si nakonec odnesla úctyhodných 5 cen domů. Při děkovné řeči za album roku pak mimo jiné pronesla: "...this is crazy because this is hip hop music...". Samozřejmě že nezůstalo jen u Grammy, poněvadž Lauryn v průběhu roku uspěla, kde se dalo. Důkazem může být vítězství na American Music Awards, Soul Train Music Awards, MTV Video Music Awards nebo VH1 Fashion Awards. Nabídkou na výpomoc, jenž je ke slyšení na jejím čtvrtém řadovém albu MARY, ji potěšila i stejné hudební vody brázdící Mary J. Blige, jíž doslova na míru napsala i vyprodukovala pilotní singl "All That I Can Say". V říjnu pak vyšel na soundtracku k filmu The Best Man její "duet" s Bobem Marleym, jenž nesl název "Turn Your Lights Down Low" a rok zakončila featuringem v songu "Little Drummer Boy", který se nalézal na LP A ROSIE CHRISTMAS zpěvačky Rosie O´Donnell. Jednou z posledních ozvěn úspěchu jejího debutového alba byla pěkná 37. pozice, jenž jí ve své anketě 100 Greatest Albums všech žánrů přidělila hudební stanice VH1.

DALŠÍ HUDEBNÍ KROK V OČEKÁVÁNÍ
Na jaře '02 přilétla Laurynina druhá sólová vlaštovka s názvem MTV UNPLUGGED No. 2.0, kterou nahrála ještě na podzim ´01 pro pořad stejnojmenné hudební stanice. Jen pro úplnost doplním, že v té době byla zpěvačka do třetice v jiném stavu a v současnosti již vychovává děti čtyři. Double CD přineslo všechny její nové písně z tvorby za poslední léta a zajímavý byl především fakt, že kromě zpěvaččina krásného hlasu byla ke slyšení jen a pouze akustická kytara. Hitovými ambicemi prošpikované skladby typu "Mystery Of Iniquirty", "Just Like Water" či "I Remember" albu dopomohly k platině a co se týče okupování Billboard Chart, nejvyšším umístěním se stalo bronzové, tedy třetí místo. Ohlasy byly vesměs pozitivní (Rolling Stone tentokráte 3,5 z 5), avšak takový boom jako po THE MISSEDUCATION OF LAURYN HILL pochopitelně nenastal. Tentýž měsíc ještě spatřil světlo světa soundtrack Divine Secrets Of The Ya-Ya Sisterhood, na němž měla Lauryn společnou peckovici se Selah. V dubnu předloňského roku se pak hudebnímu světu znova připomněla v žebříčku, jež sestavil kanál VH1, a který ji přidělil 17. pozici v konkurencí nabitém listu 50 Greatest Hip Hop Artists. Prosinec ´03 si Lauryn zpestřila vánočním koncertem na půdě Vatikánu, na kterém měla podle známého italského periodika La Repubblica kritizovat některé přítomné kněží. Léto 2004 se dostala na trh kompilace Passion Of The Christ: Songs, na níž jsme mohli zaslechnout (v písni "The Passion") Lauryniny skills prozatím naposledy. V dohledné době bychom se mohli dočkat jejího dalšího a v pořadí již třetího řadového sólo LP a dokonce se prý také znovu otevřela kapitola s návratem The Fugees, což vůbec nejsou špatné zprávy.
Za svou, v současnosti již přes deset let trvající, kariéru pracovala Lauryn Hill s mnoha slavnými umělci a nejspíš po právu se může honosit titulem Queen Of Soul, jež přebrala po legendární zpěvačce jménem Aretha Franklin. Její hlas bývá přirovnáván k Robertě Flack, bluesové cítění zase k Marvinu Gayeovi a důraz s muzikálností pro změnu k Janis Joplin. Je navýsost jasné, že v dnešní době, kdy dělají - anebo se o to alespoň pokouší - hudbu i lidi absolutně bez talentu, září její jméno jako Eiffelovka na poušti.

* Os10 / s laskavým svolením časopisu Bbarák (publikováno v r. 2005)

links:
report z koncertu Fugees v Bratislavě >>
www.lauryn-hill.com
www.myspace.com/laurynhill
www.myspace.com/fugees
www.sonymusic.com/artists/Fugees