Narodil se v severní Anglii. Ve věku deseti let se strýček Ralf a Nana, kteří ho vychovávali, přestěhovali zpět na ostrov Dominica, odkud celá rodina pochází. Téměř šest let chytal ryby, chodil do školy, hrál na nejrůznější nástroje, pomáhal dědečkovi na banánové farmě v buši. O banánech ví tudíž úplně vše. Když se vrátil do Anglie okouzlil ho soul. Jeho nejlepší kamarád Leonard ho ale brzy přivedl k reggae. Má dvě děti - syna a dceru a v šatní skříni ukrývá místo značkového oblečení maličké, přesto velmi funkční studio. Navštívil zemi, pro všechny Afričany roztroušené po světě, zaslíbenou: Etiopii. Hraje na binghi buben, kterému se říká repeator, kromě toho působí jako MC a zpěvák na koncertech Disciples. V Rolling Stonu o něm psali, že pochází z Jamajky a olizuje mikrofon. Není to pravda.
 
Jak začla tvá hudební kariéra? Byl to odjakživa tvůj sen a záměr, anebo pouze jedna z mnoha zajímavých náhod tvého života?
Podíváš-li se na vnitřní stranu obalu CD alba SPANGDUBULOUS DUB, najdeš tam můj krátký životopis. Pořád jsem měl k hudbě blízko, protože můj otec byl hudebníkem, takže bylo celkem přirozené, že jsem kráčel v jeho šlépějích... Když jsem žil na ostrově Dominica v Karibském moři, hrál jsem o přestávkách ve škole na steel pan (melodická perkuse typická pro Karibskou oblast). Na Dominice jsem také poprvé začal vnímat bongo. Hrával na něj jednonohý muž, který bydlel v sousedství.
 
V roce 1974 jsem se vrátil do Anglie a v sedmdesátém sedmém jsem spolu s bratrem a několika spolužáky založil první sound systém Black scorpio. Za nějakou dobu jsme se spojili s větším systémem, který se jmenoval Revva sound. Zhruba v té době jsem se stal rastafariánem. V roce 1979 jsem opustil Londýn a vrátil se do svého rodiště na severu Anglie. Tam jsem se přidal ke kapele, kterou založili mí bratranci a přátelé. Jmenovala se Roots foundation a já v ní hrál na bongo.
 
V osmdesátém prvním jsem se opět vrátil do Londýna a v osmdesátém pátém jsem začal hrát na perkuse v kapele Street Service. Na konci osmdesátých let (1989) jsem potkal Russe Discipla, u něhož jsem nahrál své první věci. Začátkem devadesátých let jsem založil vlastní studio Abba Christos Tafari Studio, nyní přejmenované na ACT Inner Sanctuary Studio. V průběhu devadesátých let, jak je mimo jiné psáno i v bookletu SPANGDUBULOUS DUB, jsem se jako perkusista podílel na řadě projektů.
 
Kam si myslíš, že směřuje budoucnost hudby?
Které vlivy a myšlenky vnímáš jako progresivní pro tebe samotného?
To je těžké říci, protože reggae music je rozdělena na proudy fundamentalistů a experimentátorů. Řeknu ti ale, že reggae či dub nelze nijak uchopit, je jako vítr, můžeš snad chytit do ruky vítr? Ne.
 
Abych se dostal k věci, k tomuto mocnému zvuku vytvořenému na Jamajce přidávají lidé na celém světě svůj vlastní pocit, založený na kultuře, z níž pocházejí, na vlivech, jež na ně působí, na duchovních hodnotách, které vyznávají, aby tak obohatili sami sebe. A nezáleží na tom, odkud pocházejí. Síla, kterou v sobě tato hudba má, okouzlila mnoho z nich.
 
Co se týče mě, já jsem ve svém srdci tradicionalista, protože přicházím ze staré školy, ale život se pořád vyvíjí, nelze tedy počítat s tím, že tomu bude jinak u reggae. Jednou z nejdůležitějších věcí v reggae je pro mě udržování bdělého vědomí a postup k jeho vyššímu stavu.
 
Někteří lidé zastávají názor, že dub je prázdný, že neobsahuje žádné emoce, že je to pouhá struktura. Souhlasíš s tím? Co pro tebe znamená dub a vůbec hudba jako taková emocionálně?
Rozhodně nemohu souhlasit s takovým názorem, lidí, kteří si něco takového myslí, je mi upřímně líto. Vzpomeň si jen, že roots music byla vytvořena pro duševní blaho lidí černé pleti, byla zdrojem energie v jejich zápasu a pomáhala jim překonat zkušenosti, kterými jsme museli projít. Byla to hudba vytvořena pro naše vlastní emoce, která se později otevřela širšímu publiku, které se dokázalo ztotožnit s energií a poselstvím reggae.
 
Lidé, kteří zastávají tento názor, asi měli vidět skutečnou sílu a vliv, kterou mělo reggae na lidi v polovině sedmdesátých let. Zrovna jako je tomu dnes na obrovských večírcích, kde se hraje house a garage, byly v té době obrovské haly plné černochů, tancujících, soutěžících jeden s druhým o to, čí skank (způsob tance v reggae - pozn. autora) bude drsnější, ovšem respektujících jeden druhého. Jo! Ty slavné doby Jah Shaky, Fatmana, Sira Coxona a mnoha dalších soundsystémů nikdy nezapomenu.
 
Tyto taneční "večírky" s roots music byly mým chrámem, mou školou, mou univerzitou, byla to místa, která jsem navštěvoval a nadále navštěvuji, abych se modlil a učil. Díky Jah Shakovi jsem poznával, co to znamená být rastou, díky němu jsem stále více hledal a v sobě nacházel pravdu, spravedlnost a poctivý styl života. Během tance vidím mnoho vizí a když se pak vrátím domů, cítím se očištěn. Je to místo pro modlitbu, ne místo kam jdu, abych si našel přítelkyni.
 
Jak se rasta Jonah Dan vypořádává s každodenní babylónskou realitou? Kde nalézá klid a mír?
Jeho Milost mě pomáhá zvládat každodenní problémy a drží mě pevně nad vodou, říkám milost, protože já sám nejsem dokonalý, to není nikdo, ale chtěl bych žít lepší, čistší život a vím, že můžu, v lepším prostředí.
Jediný mě známý způsob jak nalézt ve svém životě uspokojení, je pohlédnout do svého nitra, meditovat a nalézt Jeho. On mě provází životem a chrání mě a já děkuji za to, že se mě nic vážného nestalo a že mi žádný babylón neztrpčuje pobyt na tomto světě.
 
Který z aspektů lidství tě nejvíce rozčiluje?
Nemám rád ignoranty, mysl takových lidí je menší než hrášek. Miluji Jeho a miluji Jeho či Její vesmír a vše ostatní, co stvořil, a příjemné a hodné lidi, co se umějí sjednotit a dohodnout a společně učinit zemi o něco lepší.
 
Jak se rasta Jonah Dan cítí v Praze?
Při své první návštěvě České republiky jsem měl pocit, že lidé zde jsou velice chladní. Přijeli jsme s Russem Disciplem na festival a když jsem se šel najíst do hospody, dali mi kuchaři do jídla něco, co smrdělo a chutnalo jako z popelnice. Další věc, kterou jsem si tehdy všiml, byla, že ženy byly velmi chladné a dívaly se na mě divně.
 
Při své druhé návštěvě mám pocit, že to není tatáž země. Setkal jsem se s mnohými úžasnými, vědomými a překrásnými lidmi, černými i bílými, kteří se setkávají, aby něco vytvořili, aby byla budoucnost lepší. A reggae zde opět hraje svoji roli, pro Něj, pro vesmír, planetu a harmonii. Jonah Dan bude v České republice, aby byl součástí tohoto dění, aby pomohl všem, kteří se snaží o sjednocení.
 
V minulosti jsi byl součástí mnohých hudebních projektů. Který z nich měl pro tebe největší význam? Co plánuješ v nejbližší budoucnosti?
Význam pro mě mají všechny, protože jsou součástí mých zkušeností, díky různým kapelám, seskupením a práci ve studiích jsem potkal hodně lidí, někteří z nich jsou či byli slavní, někteří ne. Byl jsem na turné v různých zemích a neustále zažívám radost a požehnání, které přede mě postavil Jah.
 
Dva nejmilejší zpěváci z Jamajky, s nimiž jsem pracoval jsou Prince Allah a Rod Taylor. Spolu s Russem Disciplem jsme produkovali album (zatím nevydané) Prince Allaha a dvanáctipalcový singl, který nedávno vyšel a jmenuje se "One bright day". Hudbu k němu jsem složil já. Na druhé straně tohoto dvanáctipalce je píseň mladého "lva" Danny Vibese, která se jmenuje "I Believe".
 
Plány do budoucnosti má v rukou Jah. Já a Russ máme ve studiu mnoho nahrávek, dokončených i nedokončených, s různými zpěváky, jen Danny Vibes s náma udělal kolem 30 skladeb, známý umělec Baggaworries u nás natočil doposud nevydané album, v budoucnu nás čeká spolupráce s Tenastilinem, Clivem Hiltonem, Ras Imru Asherem, Sister Rasheeda by se též měla vrátit na scénu a mnoho dalších věcí. Jediná věc, kterou bychom potřebovali vyřešit je řádná distribuce.
 
Děkujeme za rozhovor.

ptala se Tatiana Dacková