Cedelle se obvykle říká "Matka Bookerová". Je maminkou jedné z nejvýznamnějších postav jamajské historie. Není tedy pochyb, že i ona sehrála důležitou roli v hudbě 20. století. Dnes žije napůl v Miami na Floridě a napůl ve své rodné vesnici v Deváté míli na Jamajce, kde spravuje muzeum zasvěcené Bobovi.
Když je na Jamajce, nemáte jí jak zatelefonovat. Autorka tohoto rozhovoru Martina Markwart se proto trmácela do Deváté míle nadvakrát. Rád bych jí jménem všech, kterým je reggae blízké, poděkoval za její energii, kterou tomu věnovala.

Můžete mi říct, které tři písně vašeho syna máte nejraději?
Miluji Three little Birds, No woman No Cry a pak (začíná zpívat: "I and I are the roots"). My jsme kořeny, Dread kinky dread, my jsme kořeny… Někdo je listím, někdo je větví, ale my jsme kořeny… Tu mám moc ráda, ale zároveň je tolik dalších… Je velmi těžké si vybrat, mám je ráda všechny. Zvlášť pro mě znamená No Woman No Cry… "everything is going to be allright." Dává mi ujištění a sílu v mé víře: Neplakej! Vše bude v pořádku.
 
Víte, kolik dětí Bob ve skutečnosti měl?
Ano, samozřejmě. Jsou to všechno moje vnoučata. Mám sedm kluků (Ziggy, Steve, Robert, Julian, Damian, Steven a Ky-Mani) a dvě dívky (Cedella a Carren). A kromě Damiena už mají všichni kluci také své děti. Mám tedy kolem 30 vnuků. Nedávno jsme to počítali… Bože, je to pravda, bylo nás 29 nebo 30, přesně si to nepamatuji… Bob mi dal sedm kluků a dvě dívky.
 
Kouřil Bob cigarety?
Nekouřil, říkáme jim tu rakovinové tyčky! Ani jsem jej nikdy neviděla, že by hodně pil. Občas jsem jej zahlédla s lahví piva v ruce, ale když měli ostatní už dvě vypité, on ještě neskončil ani s tím prvním. Nebyl opilec.
 
Je to pravda, že váš syn zemřel na rakovinu?
Říkají to, ale nemyslím si to. Opravdu si mám pocit, že v tom bylo něco jiného, ale oni říkají, že ne. Teď už je pozdě to zjistit. Věřím ale, že nic nezůstane nepotrestáno. Konáte-li dobro, je to, co se vám vrátí. Děláte-li špatné věci, budete za to muset zaplatit… Můj poslední syn Anthony byl zastřelen policistou v Miami. Můj poslední syn, kterému bylo 19 a já nechápu proč. Je to ale vůle Boží, nebudu s ní zkoušet bojovat, protože vím, že to nejde. Vím ale, že Bůh za mě bojuje.
Víte, časem jsem byla odměněna. Po sedmi letech jsem se dozvěděla, že stejný policista, který střelil a zabil mého syna, byl zasstřelen osmnáctiletým klukem. Jak zaseješ, tak sklidíš! Podívejte se, zabil mého syna a tak někdo přišel a zabil jej. Bůh ví, na čí straně je právo, a proto nechávám vše v jeho rukou. Jah Rastafari je nejvyšší, je to ten, který mě vede, řídí a zároveň ochraňuje. Bůh nám každému dal potřebné množství požehnání. Vše, co musíme udělat, je sledovat to a žít, protože od toho tu jsme. On požehnal můj život a tak jej musím žít…
 
Co si myslíte o budoucnosti reggae?
Myslím si, že pro reggae je nejdůležitější přítomnost. Uvidíme, co bude v budoucnosti. Mým přáním je vidět jej růst a rozvíjet se, aby se jeho hlas stal silnějším. Svět bez hudby by byl mrtvým. Naštěstí je hudba stále rozmanitější a stále více nás oslovuje. Když přijdu do obchodu a tam mají milión desek, stejně si vyberu tu, která mě zrovna přijde do ruky, osloví a udělá radost. Doufám a modlím se, aby reggae oslovilo co nejvíce srdcí, protože dokáže měnit k lepšímu. To je poselství, které přinesl Bob světu. Jsem si jistá, že lidé, kteří stráví čas tím, aby mi napsali a vysvětlili změnu, která se stala v jejich životech, když uslyšeli Bobovu hudbu, vědí, co sdělují. Myslí to tak, cítí to, a proto to odhalují. Vím tedy, že skutečně cítí hloubku poselství, a jsem za to vděčná Bohu. Bob jednou řekl, že je mu líto všech, kteří neslyší poselství jeho hudby. To řekl poslední den svého života. Byla to neděle, protože odešel v pondělí ráno. Seděli jsme spolu a povídali si o tom, jak cítí velký vděk, že přišel, aby splnil svůj účel. A to také udělal! Věděl, že se vrací zpátky, vše se naplnilo. Jeho hudba se rozptýlila do světa a jemu bylo líto těch, kteří ji nemohli slyšet.