|
Na rozhovor s Bouramou Badjim jsem se už dlouho těšil. Poprvé jsme
se o něm bavili už skoro před půl rokem. V té době ale kapela Hypnotix,
kterou vede, hojně cestovala po evropských festivalech, aby podpořila
své nové album KUMAH: SPIRIT OF THE WORD. V sousedním Německu
jsou Hypnotix v první lize a nová deska jim tam vyšla o půl roku
dříve. U nás jsou bohužel pro rádia stále moc výstřední. Většina
médií dává přednost plýtvání papíru na pochybné - umělé vytvořené
- kapely, místo aby se zajímali o skutečnou kvalitu! Vidina zisku
je asi silnější než cokoliv jiného… Je škoda, že to je na úkor
celé české hudební kultury. Proto si přeji, abychom dostali kolektivně
rozum a začali poslouchat svýma ušima a hlavně srdcem…
Hypnotix tu existují už od osmdesátých let, kdy tu o reggae věděl
opravdu jen málokdo. Těšil jsem se proto na vyprávění pamětníka
těch počátků…
Na začátek nám prosím pověz, jak dnes vnímáš počátek reggae scény
u nás?
Zavzpomínej na váš vznik, Babalet a Aleše Drvotu…
Aleš Drvota byl člověk, který pro reggae žil. Měl jsem štěstí, že
jsem jej potkal, protože se mi stalo osudem, že jsem později začal
s Hypnotix. Když mě kluci zkontaktovali, říkali, že by chtěli dělat
africkou hudbu. Zeptal jsem se jich: "Jakou africkou muziku? To
je velmi široký pojem… V každém kmeni je nějaký druh hudby." Odpověď
zněla, že by rádi hráli způsobem jako King Sunny Adé. sNechtěli
se omezovat klasickým evropským standardem - předehra, sloka, refrén,
sloka, refrén, konec. To v africké hudbě není, protože refrén v
písni zazní klidně jen jednou. Později jsem pochopil, že co nás
nejvíce zajímá, jsou rytmy. Zabývat se jimi je jako studovat základy
baráku. Naše alba jdou po této cestě, interpretujeme africkou hudbu
v moderním pojetí. Zpočátku jsme hráli jen pro zábavu, pro kamarády
na večírcích, svatbách nebo vernisážích. Byli jsme jen alternativou
k tomu, co se tu normálně hrálo.
Nenapadlo nás, že jednou budeme tam, kde jsme dnes.
Myslíš si, že už i Babalet hráli roots reggae?
Babalet měli vášeň zachytit své pojetí hudby, kterou měli rádi,
což v té době byla reggae scéna sedmdesátých let. Ale znáte to,
trh je divný, a tak se reggae brzy dostalo do pozice v které
ztratilo svůj charakter… Přišla perioda stagnace. To se dělo i tady,
protože všichni poslouchali jako alternativu jen bigbít. Babalet
ale věděli, co se jim líbí, a chtěli to hrát. Neměli záruku, že
to bude komerčně úspěšné, a tak jen hráli, jak to cítili. Inspirovali
se jamajskou hudbou, ale rozvíjeli ji dál. Je třeba, aby duch pokračoval
a nepodléhal strnulosti. Dělat skladby, které jsou poskládané stále
ve stejné formě, není problém.
Kdybychom se chtěli stát reggae kapelou, už bychom asi dnes nepotřebovali
zkoušet. Jsme samozřejmě hodně ovlivnění reggae, protože jsme tehdy
hodně poslouchali třeba Black Uhuru, Lee Perryho nebo Mutabaruku.
Také nehrajeme moc melodické skladby, a tak jsme se snažili, aby
to neznělo stereotypně. To by moc dlouho nikoho nebavilo.
Proto je Hypnotix hlavně rytmická záležitost. Chceme vytvářet dobrodružství
v rámci rytmů a vědět co všechno je možné skrze ně dosáhnout.
Dub není žádná doktrína ani filozofie, jen koncepce tvorby hudby,
která ovlivnila celý hudební průmysl. Dance music, house, techno
i komerční moderní hity známé z rádií se inspirují technikou
dubu.
Když to umíte poslouchat, slyšíte odkud ti hudebníci pocházejí.
Cítíte to a o to jde. Když někdo přijde a použije one drop a nahradí
skank nějakou figurou na kytaru a myslí si, že už to není reggae,
tak se plete. To je omyl! To je jako kdyby někdo tvrdil, že každý
kdo mluví česky je Čech. My jsme využili reggae abychom se vyjádřili
způsobem, který je nám blízký, ale neuzavíráme se před tím
ostatním. V poslední době cítíme, že se hodně lidí raduje skrze
world music…
 Jak
bys definoval rozdílný jazyk reggae a dubu?
Dub vznikal při práci ve studiích, která měla velmi omezené podmínky.
Nahrávalo se jen ve dvou stopách, v první vokál a v druhé všechny
nástroje. Zvukový inženýři se pak zabývali tím, jak zní samotná
hudba beze zpěvu, jak kvalitně to nahráli. Zjistili, že tyto verze
mohou používat samostatně, protože na Jamajce bylo hodně zpěváků,
kteří vytvářeli nové verze, i chlapíků, kteří k tomu vyvolávali
své zboží na trhu. Některé skladby se nahrávají jen instrumentálně
a zachovávají délku originálu. V dubu ale nemusí být vše, co jste
nahráli. Ve studiích mágů, jako byl King Tubby nebo Prince Jammy,
se začalo se zvukem mnohem více pracovat. Ubíraly se přebytečné
prvky a nebo naopak se přidávaly zajímavé zvukové elementy, aby
se vytvořilo něco jiného. Ten rozdíl je tedy v používání vokálů…
Poslechněte si naše nové album, které jsme účelově dubovali. Ve
skladbách není zpěv od začátku do konce, ale jen jeho fragmenty.
Celý text pak uslyšíte na koncertě. Ta slova pro nás mají stejný
význam jako ty nástroje a tak je kombinujeme a hledáme nové cesty…
Možná to zní moc technicky, ale když zpíváte jen tam, kde je třeba,
hledáte Ducha dubu.
Jak vnímáš energii hudby, která po příchodu z Jamajky zakořenila
v Anglii?
Líbí se mi, že i v Anglii se našli lidé, jako je Jah Shaka, kteří
dlouhodobě brání čistou kulturu dubu. Od té doby všechny novější
projekty, jako jsou Bush Chemists, Zion Train, Disciples nebo Alpha
& Omega, mají tradici, ve které mohou pokračovat. Ti všichni na
akce Jah Shaky chodili, ale inspiraci z těch večerů rozvíjel už
každý svým způsobem. A tak to pokračuje dál… Toho si velmi cením,
protože na Jamajce to už uprostřed osmdesátých let začínalo být
docela stereotypní. Jak už jsem říkal, jamajská muzika 60. - 70.
let hluboce ovlivnila i anglickou scénu. Dobře to můžete slyšet
například v hudbě UB 40, Aswad, Steel Pulse nebo tvorbě Lintona
Kwesi Johnsona. Přirozeně také vyšli z karibských kořenů, ale dotáhli
to do něčeho nového. V současnosti platí to samé o nové vlně projektů
ovlivněných dub music, jako jsou Dreadzone, Leftfield, Kitachi nebo
třeba Thievery Corporation. Myslím si, že je úplně v pořádku,
když lidé kombinují a experimentují. Jak říkával Marley: "Who feels
it, knows it... Kdo to cítí, ten to ví..."
Když mluvíš o vývoji, napadá mně otázka… Cítíš hudební evoluci
Hypnotix jako přirozenou cestu? Bylo vaše směřování k taneční muzice
jasně definováno tím, že odešel bubeník?
My jsme na začátku hráli čtyři roky jen s groove boxem. V podstatě
jsme se tedy teď vrátili k našim kořenům (smích). Problém s
ním byl v tom, že toho moc neuměl, a my jsme chtěli rozvíjet svůj
zvuk směrem k tomu co jsme měli rádi. V té době jsme hodně poslouchali
hudbu od Black Uhuru, Dub Syndicate, African Headcharge i mistrů
jako je Fela Kuti, King Sunny Adé, Ali Hassan Kuban nebo Nusrat
Fateh Ali Khan. To všechno se odráží ve zvuku Hypnotix. Pátráme
po rytmech v oblasti world music, a proto jsme dopadli tak, jak
jsme dopadli. Lidé tady jsou zvyklí poslouchat vypracované hlasy
Lucie Bílé a Karla Gotta. To my nemáme a tak to kompenzujeme jinak
- v rytmech. Necítíme ale v našem vývoji žádný zásadní zlom. Vždy
jsem lidem doporučoval, ať si poslechnou postupně všechna naše alba.
Uslyší, že jsme jako dítě, které se vyvíjí a vybírá si svou vlastní
cestu. Hodně lidí nesnáší změnu, ale my cítíme, že musíme hledat
dál. Je to jako byste se starali o květiny. Také je musíte zalévat,
protože jinak uschnou. Stejně tak cítíme, když dochází šťáva a je
třeba hledat dál...
 Jak
vnímáš vývoj reggae v Čechách? Myslíš si, že směřujeme správným
směrem?
Jsem rád, že vidím jak se scéna rozvíjí. Vzkazuji ale, aby lidé
nebyli ortodoxní a nesnažili se být jako na Jamajce. To je omyl!
Hrajte tak, že žijete v Čechách, protože to bude mít větší váhu.
Na Jamajce jsou jiné podmínky a dnes už je tam také všechno jinak.
Vyzývám proto lidi, kteří se chtějí vyjadřovat skrze jazyk reggae,
ať v něm hledají svou cestu. Když mluvím česky, také už nemůžu používat
starý dialekt, kterým se mluvilo za první republiky, protože mi
nikdo nebude rozumět. Dnes už jsme jinde… Vadí mi, že tolik lidí
na hudební scéně je tak soutěživých. Je škoda, že když někdo vychází,
ostatní jej od toho zrazují a kritizují to, co dělá. Pro mě je důležité,
že má vůli to dělat. To stačí a mělo by se mu pomoct. Je to přeci
i v našem zájmu, aby scéna rozkvétala. Přeji si, aby hudba byla
rozmanitější a lidé si mohli vybrat, kdo je oslovuje. Necítím to
jako konkurenci, mám rád pestrost. Nechci, aby byli jen samí proroci,
rád bych viděl i ty, kteří se nepovažují za nějaké kapitány. Ať
to dělají, protože to je naše budoucnost. Kdyby nebylo lidí, kteří
to zkoušejí dělat jinak, tak by jsme nikam nepostupovali. Jeden
strom není les…
Jak se ti líbí česká hudební scéna dnes? Myslíš si, že stále
bloudí?
Já si myslím, že nebloudí, protože je tady hodně možností a hodně
tvořivých lidí. Akorát se lidé k těm novým věcem nemají jak dostat,
protože rádia je nehrají. Když si vezmeš elektronickou scénu, vidíš,
že všude po celé České republice najdeš člověka, který s tím něco
dělá. Největším problémem té scény je velká anonymita. Co neuslyšíš
v proudu tisku, rádia nebo televize, což je zlomek dobré hudby,
musí tě někde potkat. To je ten hlavní problém.
Ta půda je tu slibná a lidé tu hudbu chtějí, jen to tu médiím ještě
není jasné. Budoucnost ale vidím radostně…
Jak tu můžeme pomoct rozvoji?
Myslím si, že dnes se už scény nesmí vzájemně vylučovat. Měli bychom
spolu tvořit, protože tím dáváme možnost umění se vyjadřovat. Jedeme
spolu, když to ale nevidíme, lidé nám přestanou rozumět. Neměli
bychom zapomenout, že sloužíme rozvoji scény v Čechách. Dělejme
to otevřeně a nezakrývejme svou tvář, protože to je hodně důležité.
Buďme přirození…
Pověz nám něco o rozletu Hypnotix do světa…
Měli jsme štěstí, že jsme dostali hned po našem třetím koncertu
pozvání do Německa. Mysleli jsme si, že si ti skoro jediní dva návštěvníci
našeho koncertu dělají legraci, ale pak přišlo oficiální pozvání…
Zahráli jsme si tak na jednom velmi prestižním festivalu mladých
talentů a to nám otevřelo dveře, protože nám lidé začali pomáhat
propagovat naší hudbu. Je ironií osudu a potvrzením pravdy, že doma
není nikdo prorokem. Dnes jsme v Německu v první lize, zatímco tady
v desáté. Ale to je vlastně povzbuzení, že musíme makat a úspěch
přijde.
 S
jakým přijetím se setkáváte ve zbytku Evropy?
Je to různé, v některých zemích jako je Belgie to je výborné. I
nás překvapilo, jak bouřlivou reakci jsme vyvolali. Hráli jsme tam
na hodně specializovaném festivalu Millenium Dub, který hostí každý
rok hvězdy londýnské scény, jako je Jah Shaka a Disciples. V prosinci
jsme byli ve starém divadle v Gentu, kde bylo narváno. Také jsme
hráli na world music festivalu Sfinks, který má alternativní scénu
na které se hraje dub, reggae. Bylo tam strašně moc lidí a výborné
publikum. Rád vidím, že na nás lidé rádi chodí. S pozitivní reakcí
jsme se setkali i ve Švýcarsku, Francii a Holandsku. I v Rakousku
je to dobré, je to jediná země v Evropě, kde jsou naše desky už
od roku 1993 distribuované všude. Například ve městě Linz je jeden
obrovský klubový komplex, který se jmenuje Post Off, kde hrajeme
už od devadesátého čtvrtého každý rok. Sledují tam náš vývoj, a
myslím si, že kdybychom se nevyvíjeli, přestali by se o nás
tolik zajímat. Sami jsme si uvědomili, že po desce RIGHT
TIME už nemůžeme produkovat další album touto formou. To patřilo
do určité doby a ta už minula.
No jasně, jdeme do budoucnosti…
Ano, člověk musí cítit, že jde kupředu. Mnoho lidí si nechá ujít
všechny možnosti a pak naříká, ale to není správný přístup. My se
na svou práci díváme každý den a když se sejdeme, říkáme si, co
jsme každý dělal.
Každý den posloucháte muziku, kterou děláte?
Každý den přemýšlíme o tom, co budeme dělat. Jednou mě vzal jeden
kluk autem z Prahy do Strakonic a hrál mi něco, nad čím jsem
dlouho váhal, jestli to jsme my nebo ne, protože to už neposlouchám.
Než se naše nová deska dostane k lidem, my si jí tisíckrát poslechneme.
I naše nové album KUMAH už teď moc neposloucháme, protože jdeme
dál. Co bude dál, to je dobrodružství. Až už nebudeme vědět kudy,
řekneme si stop, ale dokud vidíme, že tu jsou možnosti v tom, jak
se vyjadřujeme, budeme pokračovat. Říkám proto: Počítejte s námi!
Chceme být věrný most, který spojuje tradiční hudbu s elektronickou,
po kterém můžeš jít dál.
Elektroniku tedy bereš jako další nástroj?
Tím přeci můžeme vyjadřovat to, co je v nás. Je to jako když cestujte
do Brna. Lidé tam dříve museli na koni nebo pěšky. Dnes už ale nic
nezkazíš tím, když využiješ moderních dopravních prostředků. Můžeme
si tu cestu usnadnit a na tom není nic špatného, když to děláme
v souladu s naším cítěním. Například v senegalském rádiu jsou
vzdělávací programy pro děti a jeho znělky jsou mixem tradiční
kory a hudby Jeana Michela Jarré. A tak už na základní škole jsme
na začátku vyučovacích hodin slyšeli hudbu, která propojuje více
pohledů. Z tohoto hlediska nám může být technika velmi užitečná.
Roots není o odmítání nově se vyvíjejících technologiích a uzavírání
se do něčeho bizardního. Roots je filosofická koncepce, něco, co
má duši…
Napadá mě futurologická otázka: Jak vidíš budoucnost Hypnotix,
kudy myslíš, že se budete ubírat a co připravujete?
Náš zájem o rytmy nás přivedl až ke KUMAH, což je album, podle kterého
se můžeme řídit a prohlubovat to, co chceme dál rozvíjet. Je
to první deska natočená ve vlastním studiu. Měli jsme konečně dost
času na natáčení a věděli jsme, že nás nikdo nevykopne. Dříve jsme
měli myšlenku a tu jsme tam během pěti dnů museli rychle dát. Pro
některé pasáže máš jen pět minut a pak už to nejde změnit. To je
na KUMAH znát, dělali jsme na něm od prvního prosince až do února
každý den. Po pravdě to je první album, se kterým jsem opravdu spokojený.
Do budoucna bych rád rozvíjel práci se zvuky a vytvářel remixy.
Náš velký sen je zremixovat hudbu King Sunny Adé, vrátit se ke kořenům…
tento rozhovor je ze září 2001, stejně jako fotografie z koncertu
v Roxy u příležitosti vydání nového alba v Čechách.
Lukáš Kolíbal
domovská stránka Hypnotix: www.hypnotix.cz
|
