Na Jamajce jsem se ptal různých lidí, kdo je tam nejoblíbenější zpěvák. Jsou jich tam tisíce, ale na špičce jich je jen pár. U teenagers většinou bodují drsňáci Beenie Man, Elephant Man, Bounty Killa, Capleton, Sizzla & spol. Lidem přes třicet ale většinou hrál doma Beres Hammond, který zpívá emotivní reggae, soul a lover´s rock. Věřím, že jsme médium, jehož čtenáře by tento zpěvák přesto mohl zaujmout. Jeho hlas je nepřeslechnutelný, produkce mi přijde geniální a jeho label Harmony House music navíc podporuje další talentovanou generaci zpěváků. Beres tak konečně - po dvaatřiceti letech práce - zažívá celosvětový úspěch a s přirozeností sobě vlastní sklízí plody harmonického ovoce.

Zasadíte reálie?

Dlouho jsem přemýšlel, z které strany nakousnout tento příběh, protože Beres Hammond se svým stylem zpěvu trochu vymyká zažité představě o dancehallu, kterou může mít čtenář, jenž dosud neobjevil, že dancehall je v podstatě jamajský hiphop (akorát ještě víc naostro). Na Jamajce poslouchá reggae každý, ať je mladý nebo starý, protože to je přirozená součást tamní kultury. Ta má mnoho podob, aby si každý našel tu, která mu vyhovuje. Když tam jste osobně a poznáváte místní život, možná vás jako mě překvapí rozdílné přístupy k reggae, které jsou často v zásadním kontrastu. Někdo zpívá nebo hraje muziku z radosti, jiný ze zoufalství, aby se dostal z bídy, další zase chce v rytmech šířit svou víru a přesvědčení. V neposlední řadě tam najdete i početnou partu zoufalců, kteří svou kariéru staví na bling bling (rozuměj cink cink) image. Pokud nerozumíte textům, které jsou specielně v reggae minimálně stejně důležité jako hudba samotná, není snadné slyšet na první poslech rozdíl. Můžete jej ale rozpoznat - buď intuitivně srdcem, nebo se poraďte s místníma, aby vám pomohli rozlišit, co opravdu stojí za to, a co je jen navoněnej hype.

Semínko klíčí…

Tolik k úvodu do světa zpěváka, který se vypracoval pro svůj talent, vytrvalost a léta práce. Beres Hammond je dnes jedinečná postava světové hudební scény, která má rozhodně co nabídnout ze svého umění. Tento pán má navíc můj velký obdiv za to, že mu nestoupla pýcha do hlavy, a tak se skrze jeho lidskou přirozenost dějou velký věci. Je na tom vidět, že ani během životních neúspěchů nezahořknul, možná proto že ve svých písničkách zpívá hlavně o lásce a vztazích mezi lidmi. Když se zaposloucháte do textů, není to ale nic přeslazeného - právě naopak - je to realita se vším všudy od prvních vášnivých setkání až po zklamání z rozchodů. Není proto divu, že Hammondova hudba oslovuje lidi, kteří jsou trochu vyzrálejší a už je nebaví, aby jim někdo z pódia nadával. Beresova upřímná zpověď navíc funguje jak kouzelný proutek a okamžitě rezonuje s vlastními vztahy. Možná by proto stálo za zmínku, abyste tento článek dali přečíst i svým rodičům, třeba je tento zpívající veterán z Jamajky také osloví.

Kdo je to?

Hugh Beresford Hammond se narodil 28. srpna 1955 v jamajském zálivu Annotto Bay ve farnosti sv. Marie. Prvním podnětem ke zpěvu byly (stejně jako u mnoha jiných afroamerických muzikantů) pravidelné návštěvy kostela a hlavně skutečnost, že zpěv byl tou dobou pro lidi na Jamajce naprosto přirozenou součástí života. Tou dobou se v místních rádiích hrálo hodně amerického rhythm´n´blues a navíc starý pan Hammond měl doma pěknou sbírku jazzu a soul music (Ottis Redding, Sam Cooke, Marvin Gaye ad.), která mladého Berese ovlivnila tím nejlepším možným způsobem - začal se sám věnovat zpěvu! Už v jedenácti letech šel za školu, aby se potají vydal do čtrnáct kilometrů vzdáleného Kingstonu, kde natočil svou první písničku. Tajně, protože táta nechtěl, aby se jeho syn věnoval zpívání - miloval sice muziku, ale také viděl, jak je těžké se jí i uživit.

Naštěstí se ale Beres nenechal odradit a za podpory své mámy začal rozvíjet potenciál, který v sobě cítil. Vliv již zmíněného r´n´b se v něm potkal s procítěním tradičních gospelů a právě vznikajícího stylu rocksteady, který byl společně se ska počátkem reggae na Jamajce. Tehdy se děly velké věci - Jamajčané konečně vybojovali nezávislost, chodili do dancehallů společně tančit, a byla to hudba ulice, co hýbala davy. Tou dobou byli na špičce pionýři rocksteady Alton Ellis, Ken Boothe, vokální trio The Heptones nebo The Wailers (Bunny Wailer, Peter Tosh a Bob Marley). Beres měl navíc vedle nich i soulové inspirace, Arethu Franklin, Smokey Robinsona nebo The Temptations, o nichž mimochodem moc pěkně zpívá v písničce "Rock Away".

Odvaha, předpoklad úspěchu...

Začátkem 70. let vyrazil Beres na vlastní pěst do Kingstonu, aby se zúčastnil několika soutěží mladých talentů. Celý rok se marně snažil najít dobrou práci, ale když už už chtěl dát za pravdu svému otci, vyhrál soutěž poeticky pojmenovanou Merrytone Amateur Talent. Díky tomu dostal možnost natočit poprvé oficiálně písničku ve studiu a vybral si "Wanderer", soulový cover pecky od Altona Ellise. Celé to prý byla kouzelná událost, na niž Beres vzpomíná následovně: "Zpíval jsem tam americkou písničku "Need to Belong" od Jerry Butlera a později jsem se doslechl, že jsem vyhrál srdce svých kvalifikovaných kamarádů, což bylo povzbuzující, ale zjistil jsem, že nemám ustláno na růžích." Dostat se mezi dobře placené zpěváky není nikde na světě žádná sranda, a tak Beres stejně zpíval zadní vokály, aby měl co jíst. "Asi po roce jsem si přiznal, že táta měl možná pravdu. Nedostával jsem žádné velké finanční odměny, ale plála ve mně láska k tomu, co jsem dělal. Musel jsem se proto nějaký čas držet dál od domova, abych tátovi nemusel čelit." Od ´75 Beres zpíval s kapelou Zap Pow, s nimiž vydal v roce ´78 hit "The System". Skupina byla úspěšná, ale byla smluvně vázána s Island Records. Label ze záhadného důvodu pro kapelu neodváděl to nejlepší, a tak Beres začal přemýšlet o sólové dráze. Spojil se producentem jménem Willie Lindo a nazpíval u něj album SOUL REGGAE, které později vyšlo u Willieho labelu Aquarius. Když se jej Lindo před vydáním alba zeptal, která písnička bude na singlu, Beres se okamžitě vrátil do studia a nahrál navíc baladu "One Step Ahead". Asi vás nepřekvapí, že právě tato písnička dostala dosud neznámého zpěváka do čela jamajské hitparády na tři a půl měsíce. Jamajka se tak poprvé dozvěděla o tom, že existuje Beres Hammond!

Strom života

V roce ´79 Beres odešel od Zap Pow a začal pořádně pracovat na své sólové tvorbě. O rok později vyšlo album JUST A MAN u Joe Gibbse a o rok později COMIN´AT YOU, které opět produkoval W. Lindo. Vedle toho Beres dal dohromady harmonický kvintet Tuesday´s Children, který sice nikdy ve studiu nic nenatočil, ale při živých vystoupeních prý slavil úspěchy. Roku ´85 vyšlo další album LET´S MAKE A SONG, které bylo tím osudným zlomem v kariéře. Singly "Groovy Little Thing" a hlavně "What One Dance Can Do" a krátce poté "She Loves Me Now" se staly velkými hity, které jejich zpěváka zaslouženě proslavily i mimo Karibik. Stojí taky za zmínku, že právě tyto písničky jsou od Berese první, které mají digitální zvuk. Díky tomu se ale hrály i v jamajských dancehallech, kde tou dobou šlo hodně o to, aby riddimy byly rychlé a drsné. Beres se tak stal do povědomí posluchačů, jako jeden z mála citlivých zpěváků, který dokáže sebenáročnější beat dostat pod kontrolu originální harmonií a soulovými vokály.

Úspěch s sebou žel nese i závist, a tak v roce ´87 vykradla Beresův dům ozbrojená návštěva, která v průběhu rabování neměla tušení, že je pán domu také přítomen. Díky tomu to asi Mr. Hammond přežil, ale ta zkušenost jej přiměla k tomu, aby se rychle sbalil a odjel na čas k příbuzným do New Yorku. Později za ním do USA přiletěl i Willie Lindo, aby dali dohromady HAVE A NICE WEEK END, album plné balad nejen pro zamilované. Toho roku ´88 Beres natočil i zásadní duet "How Can We Ease the Pain", který pomohl kolegovi Maxi Priestovi k mezinárodní kariéře. Léta Páně 1989 zasáhl Jamajku hurikán Gilbert, a tak se Beres vrátil domů podpořit příbuzné a přátele. Brzy poté natočil u zpívajícího producenta jménem Tappa Zukie písničku "Putting Up Resistance", která se stala velkým hitem a předzvěstí skvělého stejnojmenného alba. To vyšlo až v roce ´96, ale za to na něm spolupracovali i "riddim twins" Sly & Robbie a kytarista Earl "China" Smith, což je samo o sobě zárukou kvality.

Beres se vrátil na Jamajku natrvalo začátkem 90. let. "Když jsem se vrátil, chtěl jsem hned něco nahrát, ale jakoby všechna studia neměla žádné volné termíny. Zašel jsem tedy do Penthouse records, jehož šéfem je Donovan Germain, ale i on měl plný program. Nabídnul mi ale, že když si poslechnu jeho nový riddim a něco na něj nazpívám, získá tím extra čas ve studiu, aby mi jej věnoval. Neváhal jsem a nazpíval během jedné hodiny "Tempting To Touch", abych dodržel domluvu. Rychle jsem pak na tu písničku zapomněl, což se mi nikdy předtím nestalo." Skladba ale po svém vydání v zbořila několik hitparád a brzy poté začali telefonovat soundsystémy z New Yorku, Londýna i Londýna, že chtějí od pana Hammonda original dub plate této písničky. "Tempting To Touch" předznamenala album LOVE AFFAIR, kde najdete mj. i hity "Is This a Sign" nebo "Respect to You, Baby". Už z názvů písniček je vám asi jasné, že Beres není žádný další zahořklý propagátor zbraní, ale hudebník, který se zabývá sofistikovanějšími tématy života. Chvályhodný refrén, který mi teď často zní v uších, je z písničky "Send for me", kde se zpívá: "If you have a problem, we can talk about it. We all makes mistakes in life, don´t worry about it…"

Hudba je život

Devadesátá léta s sebou přinesla velký zájem o Hammonda mezi velkými labely a tendenci vrátit do hry živé nástroje. Beres si tehdy doma postavil své malé studio a dal dohromady Harmony House band, takže měl v zásobě spoustu písniček. V letech 1993 - 98 mu vyšlo u různých vydavatelství celkem 10 alb! Za zmínku stojí hlavně desky SWEETNES, FULL ATTENTION a LOVE FROM A DISTANCE od VP Records, IN CONTROL, kde hostují Buju Banton a Capleton, a již zmíněné album PUTTING UP RESISTANCE v produkci Tappa Zukieho, které vydal label RAS. Nerad bych zároveň zapomněl na skvělou desku LIFETIME GUARANTEE z roku ´97. Vyšla u Greensleeves a najdete tam i mé oblíbené písničky "Fight to Defend" a "Come Back Home".

Na začátku nového milénia nejprve vydal label Jet Star kompilaci FOREVER YOURS, která sice nebyla nijak převratná, ale upozornila i na zapadlé hity. V roce 2001 ale konečně přišlo to dosud nejzásadnější album v Beresově kariéře - MUSIC IS LIFE. Nominace na Grammy byla samozřejmostí, to hlavní ale je, že ty písničky si dnes zpívají na koncertech tisíce lidí po celém světě a je v nich hodně moudrosti. Tento mistrovský kousek znovu upozornil na jedinečnou práci celé Harmony House family, která se neomezuje škatulkama. Album je plné hitů, má jedinečnou atmosféru a dokazuje, že člověk prací na sobě roste a zraje jako dobré víno. Mezi hosty se tu objevili např. Wyclef Jean, Flourgon nebo Pam Hall, to hlavní ale obstarala kapela Harmony House band a jejich tři úžasné zpěvačky Mellisa, Nicola a Dorette, které mimochodem stojí za vidění (alespoň virtuálně na DVD LIVE IN NEW YORK).

Co dodat?

K výročí 30 let Berese Hammonda ve světě reggae, vyšlo u VP Records výborné best of dvojalbum CAN´T STOP A MAN, které doporučuju k pečlivému studiu, protože minimálně stejnojmenná skladba na riddimu I´m Still in Love je pro mě hitem desetiletí. Minulý rok Beres absolvoval se svou kapelou velké turné po světě a připravoval novou desku, která vyšla těsně před Vánocemi. Jmenuje se LOVE HAS NO BOUNDARIES a je jednoduše parádní! Rád bych vám taky doporučil v podstatě cokoliv z produkce Harmony House Music, protože Beres aktivně podporuje talenty nové generace, jako jsou Anthony B, Jah Cure, Ginja, Prince Malachi nebo Natural Black. Za pozornost také stojí fakt, že Beres je v několika duetech partnerem první dámy mezi jamajskými zpěvačkami jménem Marcia Griffiths, která začínala s The Wailers. Díky tomu je můžete často slyšet společně na jednom pódiu, což vám přeju zažít!

Lomesh

www.harmounyhousemusic.net
rozhovor pro VibesOnline.net